Západní svět vyjádřil libyjskému vladaři Kaddáfímu uznání, když dal propustit bulharské sestřičky, Barroso řekl, že se otvírají možnosti ke spolupráci Evropy s Libyí tam, kde budou mít společné zájmy. V té chvíli už Sarkozy společné zájmy Francie a Libye realizoval. Finalizoval s Libyjci jednání o dodávkách francouzských protitankových střel a bezpečných vojenských komunikačních systémů. Nejen že to udělal bez jediného dne váhání, ale udělal to – jak sám nyní řekl – „po jednáních, která Francie s Libyí vedla už 18 měsíců“. Což je podle něho důkaz, že mezi francouzsko-libyjskými zbrojními kontrakty a propuštěním sestřiček (a palestinsko-bulharského lékaře), které on a jeho choť pomáhali Evropské unii v Tripoli dojednat, není žádná souvislost.
Svět podle Zdeňka Velíška (81)
Ale mohl být obchod uzavřen bez propuštění sestřiček?
Odpověď je: nemohl. Nejen Sarkozy, ale žádný jiný soudný státník by za stovku či dvě stovky milionů eur (hodnota těch kontraktů) neriskoval, že po dodání zbraní libyjskému vládci budou nakonec sestřičky přece jen popraveny. To je podle mne opravdu nejpravděpodobnější důvod toho, že se francouzská jednání o zbrojních dodávkách Libyi (a o servisu, který potřebují libyjské Mirage F-l, tč. neschopné letu) vlekla jeden a půl roku a proč pak byla ukončena, sotva byli zdravotníci z Libye pryč. O zbrojních kontraktech začala s Libyí jednat už za Chiraca de Villepinova vláda. Sarkozy jen jednání dokončil. Od kdy byla finalizace kontraktů podmíněna propuštěním sestřiček se neví. Ani vlastně nevíme, zda Sarkozy jednání jen dokončil, nebo také celou dobu vedl. Byl přece ještě za Chiraca nejdříve ministrem hospodářství a financí a pak ministrem vnitra. Ať tak či onak, měl právě on ze všech vládních úředníků nejucelenější přehled jak o obchodních transakcích francouzských zbrojařských podniků (které jsou částečně státní) tak o podrobnostech tajných jednání o osudu zdravotníků odsouzených v Libyi k smrti. Současní ministři nové francouzské vlády ho očividně neměli, a proto ve chvíli, kdy Kaddáfího syn Sajf al-Islam naznačil souvislost propuštění zdravotníků s kontrakty o francouzských zbrojních dodávkách, byli dezorientováni a zmatenými výroky spíš potvrzovali, než vyvraceli jeho tvrzení.
Kvůli překotnosti svých aktivit přehlédl Sarkozy nebezpečí, že libyjští vládci zneužijí souvislosti obou operací (té humanitární a té obchodní) k upevnění své popularity u domácí veřejnosti, což právě po propuštění sestřiček potřebovali. Francouzský prezident prostě nepočítal s proradností syna libyjského vůdce a neposkytl před odletem do Ameriky svým ministrům patřičný briefing. Zapomněl se pojistit proti tomu, že libyjský režim udělá z nouze ctnost a zkompromituje ho tvrzením, že za gesto Muammara Kaddáfího (za propuštění sestřiček) byl ochoten zaplatit. Ještě ke všemu zbraněmi.
Úhel pohledu
Ačkoli ke stejnému závěru vede člověka to, co si o případu přečte v českém tisku, domnívám se, že se věci odehrály naopak: Nejdřív musela Libye sestřičky a lékaře propustit, pak teprve byla Francie ochotná finalizovat jednání o zbrojních dodávkách. Sarkozy si potřeboval být jistý, že nedodává zbraně budoucímu vrahovi nevinných lidí.
Z Ameriky, kam odjel „na dovolenou”, pak už mohl jen připomenout světu a francouzské opozici: „Na Libyi už přece není žádné embargo”. To skutečně není. Rada bezpečnosti OSN je zrušila v r. 2004. To ovšem ještě zdaleka nezaručuje, že Libye nepoužije jednou francouzské zbraně tak, že to bude mrzet půl světa, ne jenom Francii.
Ačkoli jsem do dnešního rána nikde ve světovém tisku nenašel článek, který by vyslovil podobnou obavu a zkritizoval Sarkozyho výslovně za to, že hodlá dodat zbraně nedůvěryhodnému Muammaru Kaddáfímu, stejně si myslím, že obdiv, který si zpočátku Sarkozy získával u evropských politiků, začíná být zastíněn pocitem, že hlava Francouzské republiky se v evropské i světové politice chová jako „neřízená střela”.