Trochu jsem si pospíšil, aby byl tohle první komentář, který si přečtete k 50. výročí podpisu Římských smluv (25.3.1957), tedy k padesátému výročí zahájení procesu evropské integrace. My Češi a další národy na východ od železné opony jsme nebyli účastníky celého průběhu té půlstoleté historie. Asi tedy nedokážeme mít stejné pocity, s jakými budou hodnotit tu padesátiletou cestu svých vlád lidé v zemích ležících na západ od dnes už stržené železné opony. Ale ani my bychom neměli ten složitý postupný vývoj evropské integrace ignorovat nebo ho dokonce neuznávat.
Svět podle Zdeňka Velíška (66)
Nemohli jsme být přitom, ale je to dnes i naše historie
Všechno, co se v jejím rámci odehrálo a na čem se podílel stále větší počet evropských zemí, jsme přijali teprve v roce 2004 už jako hotovou věc, nebo ještě přesněji, jako něco, čemu jsme se, jak zdůrazňovala část českých politiků, „museli“ přizpůsobit. Události, jako vytvoření jednotného trhu, podpis maastrichtských dohod, položení základů pro zavedení společné měny, to pro nás nejsou kapitoly národní historie. Pro Belgičany, Francouze, Němce, Italy a další jsou. Také ten největší mezník moderní evropské historie, pád železné opony, jsme ještě viděli z druhé strany, tedy naprosto jinak než lidé v členských zemích tehdejšího Evropského společenství. Právě ten propastný rozdíl mezi naší minulostí reálného socialismu a tím, jak v prvních desetiletích po podpisu Římských smluv žili lidé v zemích rodícího se evropského společenství, je pro každého soudného Čecha, Poláka a příslušníka dalších „východních“ národů dostatečným důvodem pro podporu evropské myšlenky. Přesto se ironií osudu stala rozdílná minulost zemí na obou stranách už dávno neexistující železné opony jednou z největších překážek na cestě ke společné evropské budoucnosti.
Lidé ze „starších“ členských států EU se brání důsledkům posledního rozšíření EU a všech případných dalších kvůli strachu o dosažený blahobyt. Následkem je nezdar ratifikace evropské ústavy. Nám, kteří jsme žili na východ od železné opony, (nebo spíš některým z nás) brání zkušenosti s totalitou chápat sdílenou suverenitu jinak, než jako diktát zvenčí, a společnou zahraniční politiku jinak, než jako zákaz praktikování vlastní zahraniční politiky. Krom toho se nám, kteří jsme neprožili na vlastní národní kůži peripetie padesátiletého procesu evropské integrace, jeví EU především jako útvar plný nejistot a tápání. Ale okolní svět má v úctě zásady, na kterých sjednocená Evropa už pět desetiletí vyrůstá, má v úctě i úsilí, s kterým evropské vlády stavějí něco, co v dějinách lidstva nemá obdoby. Všude kolem nás, na Balkáně, na východě od Běloruska po Turecko, si desítky milionů lidí přejí, aby jejich vlády přijaly zásady, které platí v Evropské unii, a aby se jim tak do Unie otevřely dveře. Pro ty miliony lidí má věta „Evropská unie je zónou stability…a míru“ reálný význam.
(Slovo mír jsem připojil teprve po chvilce váhání. Protože u nás ho zdiskreditoval farizejský „boj za mír“ a navíc jsem si vědom, že je asi opravdu těžké, aby celý význam toho zprofanovaného slova dovedl vnímat příslušník mladší generace v zemi, kde válku pamatují jen sedmdesátiletí a ještě starší.)
Američan a evropská integrace
Americký novinář Roger Cohen, který obvykle posuzuje Evropu dost příkře, mě mile překvapil, když o padesáti letech evropské integrace napsal: Vytvořit na půdě Evropy půlmiliardovou komunitu Evropanů, to je vítězství smíru nad pomstychtivostí, rozumu nad emocemi, obchodu nad tanky, práce úředníků nad proléváním krve. Kontinent, který ve válkách minulého století přišel o desítky milionů životů, nikdy nemohl dostat větší dar. (International Herald Tribune, 25. 2. 2007)
Řekl bych, že proces evropské integrace dává něco cenného i celému mezinárodnímu společenství. Dává mu reálnou naději na to, že z integrované Evropy nevylétne jiskra, která by zažehla globální konflikt, tak jako se to dvakrát stalo v minulém století.
Ale aby se to nestalo a aby ani nehrozilo, že bude Evropa do nějakého fatálního konfliktu vtažena, je nutné, aby v zahraniční a obranné politice měla nějakou vlastní koncepci. Situace, jako je ta současná, kdy evropské země zaujímají izolovaně, tedy každá zvlášť, stanovisko k záměru současné americké vlády postavit v Česku a v Polsku základny protiraketového obranného systému, není zdravá. Odhaluje neschopnost EU i NATO spolurozhodovat o kontinentu i o běhu světa, a vystavuje celou Evropu nebezpečí, že o tom, jaký protiraketový deštník se nad Evropou rozprostře - a zda vůbec nějaký - se nakonec budou dohadovat nejdřív Washington s Kremlem, a teprve k tomu, co dohodnou tito dva bývalí a možná opět budoucí rivalové v ringu supervelmocí, zaujmou stanovisko NATO a EU. Pokud se ovšem NATO na nějakém stanovisku dohodne a pokud EU opět jen nepokrčí rameny jako teď, když její zmocněnec pro zahraniční politiku Javier Solana říká, že otázka umístění amerických základen v Polsku a Česku je věcí jen těch tří zúčastněných zemí. Kancléřka Merkelová si to na rozdíl od něho nemyslí a chce Polsku dvoustranné jednání s Washingtonem rozmluvit. Taková disharmonie ve stanoviscích ukazuje snad nejlíp, jak se v dnešním světě Evropská unie bez společné zahraniční politiky neobejde. Fakt, že to zdaleka všem v EU není jasné v roce 50. výročí integračního procesu, je znepokojivý.