Musí být spravedlnost tak krutě nespravedlivá? Ústavní soud zamítl žádost Emila Novotného o zkrácení nebo zrušení trestu, který mu vyměřila thajská justice (v původní délce 50 let, zkrácené na 29 let) za pokus o propašování 5 kg heroinu ze země. Určitě si vás teď většina myslí: Co je na důkladném potrestání pašeráka drog nespravedlivého!? Jen ať to poslouží jako výstraha! Lepší výstrahou by ale bylo, kdyby se Emil Novotný mohl rozjet jako jeho spoluvězeň z Thajska Radek Hanykovics do škol a vyprávět, nebo kdyby třeba rozdával na ruzyňském letišti turistům mířícím do Thajska letáky s varováním před peklem zvaným Bang Kwang. Kdyby mohl mít Emil Novotný zásluhu na tom, že se jméno Bang Kwang vryje do paměti těm, kdo by se stejně jako on mohli octnout v pokušení propašovat drogu z Thajska, bylo by to lepší, než to, že stráví velkou část života ve vězení. Potrestán už je.
Svět podle Zdeňka Velíška (65)
Jméno Bang Kwang by se mělo stát výstrahou!
Byl jsem tam. I když jen asi dvě hodiny a ne příliš daleko za bránou. I tak na mě dýchlo peklo. Ta návštěva Emila Novotného a Radka Hanykovicse mě hodně poučila o životě. O ceně každého dne života na svobodě. Byli tam už jeden pátým a druhý čtvrtým rokem. V podstatě jsem pro ně nemohl udělat téměř nic. Ani tam, ani po návratu do Prahy. (V té chvíli nemělo bezprostřední význam ani to, že jsem o podmínkách jejich věznění mluvil po návratu s tehdejším ministrem spravedlnosti.) Smlouva o vydávání vězňů s Thajskem byla v jednání. Dalo se jen čekat.
Přesto jsem se nedávno dověděl, že jsem se tehdy, před sedmi osmi lety, nevypravil z Bangkoku do Nonthaburi, což je lokalita, kde je pověstný Bang Kwang, zcela zbytečně. Řekl mi to Radek Hanykovics pár týdnů před svou smrtí. V té chvíli byl na svobodě, jenže já nevěděl proč. Měl jsem v Ostravě autogramiádu knížky a najednou tam přede mnou stál mezi ostatními. Musel se mi samozřejmě představit. V Bang Kwangu jsem žádnému z obou českých vězňů prakticky neviděl do tváře. Byli za hustým drátěným výpletem v polotmě. Z Hanykovicse jsem viděl hluboké oči vyzařující vůli, z Novotného bílé zuby v bezmocném, rozpačitém úsměvu.
Netuše, že Hanykovics je smrtelně nemocný a že se mu už nebudu moci omluvit, jsem mu v té Ostravě ještě hloupě řekl, že už v Bang Kwangu jsem viděl, že on si umí věci zařídit, zatímco Emil Novotný… Měla to být tak trochu poklona, protože v rozhovoru přes ten drátěný výplet v hovorně thajského vězení to byl právě Radek Hanykovics, kdo měl v hlavě pozoruhodně dobře srovnáno poselství, které jsem měl já, český novinář, nechat doma zaznít. Emil Novotný, na kterém bylo tak dojemně vidět, že sotva překročil práh dospělosti, když se octl rovnou v pekle, tehdy mlčel a smutně se usmíval.
Kdybych měl odůvodnit soucit s oběma tím, co jsem v Bang Kwangu viděl, nebo tím, co mi oba řekli (pokud jsem se na to ovšem zeptal), bylo by to dlouhé vyprávění. Nechtěli líčit hrůzu, ve které žili, chtěli především poslat domů mým prostřednictvím to poselství, které měl Hanykovics už perfektně zformulováno: Jsou čeští občané. Delikventi a trestanci, dobrá. Ale v každém případě dva občané v situaci, která je v obrovském rozporu s podmínkami, jaké český stát zajišťuje každému Čechovi právě z toho titulu, že je jeho občanem. Usilovat o to, aby i oni dva měli pro výkon trestu podmínky odpovídající lidským právům, které český stát garantuje každému jinému občanu, a to i občanu ve výkonu trestu, to by přece pro českou vládu a diplomacii ještě neznamenalo stavět se na stranu zločinu. To by pro ně český stát mohl a měl udělat. Byli tam už dlouho a strašně se báli, že se odtud nikdy dostanou.
Relativita spravedlnosti
Úzkostlivost, s jakou Hanykovics za oba připomínal, že v Česku má i vrah práva, která oni dva nemají, že ani vrah není doma při výkonu trestu vystaven každodennímu nebezpečí zákeřné smrti tak jako oni v Thajsku, byla na místě, protože pracný proces dohadování podmínek mezistátní smlouvy o extradici byl v té chvíli v počátcích a vůbec nebylo jisté, že neztroskotá. Trvalo pak skutečně ještě dalších pět let, než se Novotný a Hanykovics - díky české diplomacii - dostali z thajského pekla. Pro Hanykovicse to ale bylo už na sklonku kratičkého života. Kolik života zbude Emilu Novotnému po dalších 17 letech ve vězení? Hanykovics se na svobodě snažil svou vinu odčinit. Varoval mládež před podobným zločinem, jaký sám spáchal. Kolik času na to bude mít Emil Novotný - nevyjde-li ovšem z vězení už jako lidská troska? Vždyť to ještě nebyl hotový člověk, když ho jeho lehkovážnost podrobila takové zkoušce, v jaké by málokterý, i ten nejtvrdší dospělý chlap obstál!
O obou se bez rozpaků píše jako o pašerácích drog. Oba ale byli, pokud vím, přistiženi při prvním pokusu. Emil Novotný určitě. A ten jeho pokus měl, mám-li věřit tomu, co se o tom kdysi psalo, dost lidské pozadí. Uvažovalo se svého času i o tom, že Emil mohl být dokonce jen nastrčenou volavkou: jeho chytí, protože na něho budou upozorněni, někdo jiný v té chvíli drogu pronese.
Když se napíše, že pašerák drog si odsedí ještě 17 let, s nikým to pochopitelně ani nepohne. Ale je spravedlivé označovat vězně Emila Novotného, odsouzeného (původně) k 50 letům vězení za první pokus spáchaný na prahu dospělosti, za pašeráka drog?
Český stát nakonec splnil svou povinnost ke dvěma českým občanům-zločincům, kteří se octli v situaci, jakou právní stát nemůže nečinně tolerovat, ani když je její obětí zločinec. Smlouva o extradici byla podepsána. Oba Češi byly převezeni z thajského vězení do českého. S délkou trestu u Emila Novotného se právě kvůli té smlouvě, která ho vysvobodila z pekla zvaného Bang Kwang, nedá nic dělat. Jeho dalších sedmnáct let za mřížemi (tedy odpykání plného trestu) je zárukou, že každý příští český „pašerák“ ( i pašerák bez uvozovek!) bude mít šanci být z Thajska rovněž vydán do vlasti. Bude mít předem jistotu, že „když to nevyjde“, odpyká si trest v české věznici! Ke komu je tohle spravedlivé!
Přes ten ocelový drát v hovorně thajského vězení mi Hanykovics vylíčil řadu příkladů toho, co pro své občany-pašeráky či vrahy zavřené v Bang Kwangu dělají jiné státy - tuším, že jmenoval Kanadu, Austrálii, Ameriku… Ještě jednou tedy - pro dobro Emila Novotného - předám poselství dnes už mrtvého „pašeráka drog“ českému státu. Jen ho trochu přizpůsobím době: Jsme součástí Evropské unie. Nestálo by za to zjistit diplomatickými cestami, jaké podmínky se pro další život trestanců vydaných z Thajska do vlasti podařilo v rámci extradičních smluv zajistit jiným vládám členských států Unie? V Americe, jak se nyní dočítám, jsou „thajští vězni“ propouštěni na svobodu. Nebyl by i někde v Evropě precedens? Nebo kdekoli jinde? Nedalo by se pak na jeho základě s Thajci ještě jednat? Třeba by se pro takové jednání dala získat i solidarita dalších vlád nebo dokonce unijních instancí… (Omlouvám se úřadům, pokud už takto postupovaly.) Jen myslím, že Novotného obhájce nemusí zůstat jediným, kdo se ještě bude starat. A dodám, že kdyby nic nevyšlo, je tu ještě jeden rekurs: milost thajského krále nebo - mnohem dosažitelnější - milost prezidenta republiky.
Kdyby ji Václav Klaus Emilu Novotnému mohl a chtěl udělit, přestal by se mi možná vybavovat před očima ten smutný úsměv českého kluka v polotmě hovorny ve věznici Bang Kwang, která je z našeho pohledu skutečným peklem. Emil Novotný tam byl devět let.