Na počátku roku zaznamenaly země eurozóny páté výročí od chvíle, kdy jejich občané vyměnili své peníze za společnou měnu, za euro. Záměrně jsem napsal „zaznamenaly“ a ne „oslavily“, protože neslavily. A když, tak velmi neokázale. Což nebylo zcela spravedlivé ani vůči euru, ani vůči těm, kdo zavedení společné evropské měny téměř po celá 90. léta v EU připravovali a nakonec realizovali.
Svět podle Zdeňka Velíška (61)
Jejich odvaha si s odstupem těch pěti let zaslouží aspoň letmé smeknutí klobouku. Třeba jen za to, že se nezalekli konzervativní mentality národů nepřipravených na to, vzdát se své marky, franku, guldenu a ostatních národních měn.
Euru se předpovídalo ztroskotání
Výchozí kurz eura byl nižší než kurz dolaru. A pak se euro ještě nějaký čas vůči dolaru propadalo. Dnes je za jedno euro třeba vydat dolar a třicet centů! Euro je tak silné, že to v některých ohledech vadí a vzbuzuje obavy (zejména při exportu z Evropy do zámoří). Ovšem díky své síle se euro stalo uznávanou světovou měnou a podle hospodářských periodik se začínají k euru obracet – v neprospěch dolaru - centrální banky asijských zemí při tvorbě devizových rezerv. Důvěra v euro znamená důvěru v EU. Z toho máme prospěch i my.
Přes nepopiratelný úspěch eura ve finančním světě však lidé, kteří už eurem pět let běžně platí doma i v okolní evropské cizině, ke společné měně nepřilnuli. Euro se stává - často naprosto nezaslouženě – hromosvodem, jakmile se něco někde hospodářsky nedaří. „Zbavím vás eura”, slibují politici, kteří neumějí zaujmout pozitivními ekonomickými projekty. Dodnes argumentují „zdražováním”, které mělo euro vyvolat. Také někdy tvrdí, že zavedení společné měny nepřineslo to, co se od něho očekávalo: ochranu jednotlivých národních ekonomik před hospodářskými poklesy či propady.
Pro i proti - Naděje i rizika
Pět let od zavedení eura (nebo osm let, počítáme-li existenci eura od počátku jeho používání při bankovních operacích) je především krátký časový úsek na to, aby se dalo říci, které důsledky této monetární revoluce převládnou, které budou trvalé. Studium intenzity výkyvů hospodářské výkonnosti zemí tvořících eurozónu by ale už dnes dávalo spíš za pravdu těm, kdo tvrdí, že nebýt existence společné měny, bylo by v minulých letech propadání nejsilnějších evropských ekonomik fatálnější a dlouhodobější, protože by bylo provázeno útoky na jejich národní měny, v horších případech pak devalvacemi měn. Dnes se v analýzách hospodářské stability evropských zemí mnohem častěji zkoumá stabilita eurozóny jako celku, než stabilita Německa, Francie,Nizozemska a dalších zemí eurozóny. Protože eurozóna funguje jako celek.
Každý líc má ovšem svůj rub. Pokud je pravda, že společná měna plní roli nárazníku, který rozkládá konkurenční tlaky na celou množinu, na celou eurozónu, takže nedopadnou tak drtivě na konkrétní pokulhávající ekonomiku, je také pravda, že tato funkce eura má i negativní efekt: země s pokulhávající ekonomikou se nemusí snažit o záchranu tak dramaticky, jak by musela, kdyby vnějším tlakům čelila sama a kdyby její národní měna začala prudce ztrácet hodnotu. Na hodnotě eura, tedy společné měny, se pokulhávání jednoho členského státu za těmi ostatními tak neprojeví. Takže není tak zle, není třeba zavádět bolestné reformy, řekne si potom vláda pokulhávající země, zejména když má ta vláda před volbami. (Právě téhle tendenci – tendenci hovět si vzadu za těmi, kteří už nějak evropskou měnu podrží - má mimochodem zabránit pakt stability a růstu, který je pro země se společnou měnou obdobou maastrichtských kriterií, stanovených kdysi pro vznik eurozóny a dodnes závazných pro adepty, kteří do ní chtějí vstoupit.)
Zcela nově vyvstává jeden nečekaný handicap „společné evropské měny”. Právě tato definice eura - společná evropská měna - není totiž momentálně tak pravdivá, jako v době, kdy se eurem platilo ve dvanácti z patnácti členských zemí EU. Dnes je euro platidlem v menšině členských zemí. A v té většině zemí, v nichž se dosud eurem neplatí, je dost úrodné půdy pro každého, komu vadí buď politika společné měny jako taková, nebo třeba jen podmínky přistoupení k euru. Výhrady k praxi společné měny mohou být třeba i oprávněné, ale vytvoří-li kritici frontu, stane se u eura totéž, co se stalo při ratifikaci evropské ústavy.