Velikonoční čas mě vždycky tíží svou závazností přemýšlet jen o vážných věcech. Až se to skoro nedá unést. Mnohem víc než čas vánoční – tam mohu myslet na zrození, i když vím, že stejně spěje k velikonocům. O velikonocích byla prolita krev dvou nevinných a čistých mužů. Oba zemřeli bídně, zle a krutě.
Malé velikonoční zamyšlení
Příběh toho prvního je známý. Připomínáme si ho vděčně už dva tisíce let. Nikdy mi nepřestane vyrážet dech, nikdy z něho nepřestane tuhnout krev v žilách. Je v něm spojeno krajní ponížení a utrpení s věčnou slávou. Jeho velikost je tak obrovská, že položila samé základy naší křesťanské civilizace. Příběh toho druhého zná jen málo lidí. Také vyučoval. Miloval své studenty na plzeňském gymnáziu. Můj tatínek byl popraven o velikonocích 1945. V Lipsku, na dvoře těch nejhnusnějších kasáren, u zdi muničního skladu. Golgota je alespoň kopec. Také po jeho smrti přišlo vzkříšení, nebylo to ale až za tři dny, již za pár hodin na to byl konec války a vzkříšena byla Evropa. Neměl čtyři evangelisty, jen jednoho. Ale stejně usilovného, jako byli Lukáš, Marek, Jan a Matouš dohromady. Nebyl to celník, ale důstojník armády NDR. Jeho zpráva o smrti mého tatínka se k nám skutečně dostala, i když až za padesát let, v roce 1995.
Ještě o jednom velikonočním tématu často přemýšlím. Týká se demokracie. Když se Pilát zeptal lidu, jak má naložit s Ježíšem, lid rozhodnul – Ježíše ukřižovat, zločince Barnabáše propustit. Nebýt demokracie, byrokrat Pilát by byl rozhodnul opačně a Ježíše nechal na svobodě. To není moc povzbudivé zjištění. Opravdu mě někdy jímá děs, kdo všechno má volební právo a kdo s kým je v rovném postavení. Když se dnes ti nejhorší snaží prosadit nějaké zvláště špatné rozhodnutí, chtějí referendum. Spoléhají na lid, že dá opět přednost Barnabášovi.