Pátek 24. listopadu 2006 nebyl možná takovým fiaskem pro Evropskou unii, jak se některým jejím politikům ten den zdálo. Díky Polsku se nezdařilo předákům Unie padnout si v Helsinkách do náručí s Vladimirem Putinem a padnout tím pádem také do osudové léčky, kterou si sami už delší čas chystají svou naivitou, nepoučeností, falešnou pragmatičností a nedostatkem politické zásadovosti i předvídavosti.
Svět podle Zdeňka Velíška (57)
Partnerství à la "družba”
Jen stručně připomenu fakta: Moskva uvalila embargo na polské masné výrobky, což Polsko nepovažuje za správné, a navíc mu kvůli tomu vznikají hospodářské škody. Kromě toho Polsko už dlouho protestuje proti stavbě baltské větve ruského plynovodu do Německa. Proto polský premiér podmínil souhlas s jednáním o novém partnerském paktu mezi EU a Ruskem (od kterého si předáci Unie mnoho slibují) zrušením ruského embarga na maso, ale také ruskou ratifikací energetické charty, kterou EU i Rusko už podepsaly, ale Rusko ji nyní odmítá ratifikovat. Polské veto zcela změnilo průběh i atmosféru schůzky evropských politiků s Putinem.
Ostuda EU, fiasko, nezdar. Putin udělil EU lekci. Tohle všechno čtu od pátku v evropském tisku. Nemyslím, že by bylo správné interpretovat to, co se stalo, právě takhle. Před tou páteční schůzkou EU s Putinem jsem měl strach, že "družba” bude zpečetěna. Ulevilo se mi, že zatím ještě není a že třeba už bude mít jinou, trochu vyváženější podobu, až jednou dojde k nějakým podpisům.
Ulevilo se mi také proto, že se EU zachovala zásadově. Pravděpodobně většina jejích členů nebyla ráda, ale je to tak dobře. EU respektovala vůli jedné jediné ze svých pětadvaceti členských zemí. Člověk nemusí mít zrovna v lásce dnešní představitele Polska, bratry Kaczinské (ostatně komunální volby už je role výlučných představitelů Polska zbavily), ale musí jim přiznat, že mají pravdu, když od Ruska požadují záruku, že energetická politika vůči EU se nestane nástrojem politického nátlaku na EU jako celek, nebo že jí Kreml nezneužije k tomu, aby Evropu štěpil (baltská větev plynovodu z Ruska do Německa je toho prvním příkladem: vyhovuje Německu a je vážnou hrozbou Polsku, nedá-li Rusko patřičné záruky, například ratifikací energetické charty).
Obávám se, že do této chvíle vidí většina těch zklamaných evropských politiků stále ještě průběh helsinské schůzky s Putinem jako prohru. Pokud to tak je, jsem tím dost sklíčen. Je tu přece kromě rubu i líc. Aspoň pro ty členské země EU, které si zatím nebyly jisty, že při nich bude EU stát i v jejich sporech se třetími zeměmi. Zejména s tak mohutnou třetí zemí jako je Rusko, o jejíž "partnerství” (a plyn) EU tolik stojí. Helsinský summit jim přinesl poznatek, že se silou EU jako celku mohou přece jen i pro své zdánlivě partikulární zájmy počítat.
Další plus je možné vidět v tom, že v Helsinkách EU lépe poznala svého „partnera” Putina. Když viděl, že čelí zásadě “všichni za jednoho”, pohrozil, že tedy embargo rozšíří na všechny. Pro tenhle model "partnerství” se, myslím, budou muset evropští lídři asi ještě trochu vyškolit.
EU by měla být vděčná za varování
Už jsem tu víckrát psal o tom, že orientovat energetickou strategii EU jen na ruské suroviny - naftu a plyn - a považovat otázku energetické bezpečnosti za vyřízenou podpisem energetické Charty s Putinem, je nepředloženost. Teď dodám ještě, že je to hazard. I tentokrát odmítl Putin oddělit od sebe těžbu a distribuci těchto surovin a neprojevil ochotu k liberalizaci v oblasti ruské energetiky. Naděje ekonomů (i politiků) EU na provázání zájmů mezi EU a Ruskem zůstanou nesplněny. A přitom Gazprom dál proniká až do distribuce plynu v jednotlivých členských zemí EU a Rusko se o podobné průniky pokouší i u elektřiny. Financial Times (rovněž 27. 11. 2006) vyzývá k tomu, aby EU s touto asymetrií skoncovala. Zůstává ale dost osamocen.
Stereotyp pohledu na nové členy vede i takový Le Monde, který jinak uznávám, například k tomuto závěru: V rozšířené Unii chtějí noví členové dosáhnout toho, aby se vyostřil tón vůči státu, v který nemají důvěru (25. 11. 2006). Kdyby kolegové z Mondu četli Hospodářské noviny (27. 11. 2006), asi by oněměli nad titulkem „Buďme vděční za veto Poláků!” Já jsem. A kolegy z Mondu bych rád upozornil, kdybych měl příležitost, na to, že noví členové Unie, ještě před vstupem do ní, převzali zkušenosti “starších” členů rodiny. Na druhé straně o platnosti vlastních zkušenosti pro celou Evropu jaksi nejsou schopni ty "starší” přesvědčit. Což by se mělo změnit.