Samozřejmě, že při takových příležitostech se vzpomíná převážně osobních zásluh dotyčných osobností. Tentokrát se však také objevilo něco navíc, co se spíše zabývalo věcmi, pro něž ta jména jsou spíše symbolem - tedy takzvaným batismem a československou zahraniční politikou mezi válkami, řízenou po celých těch dvacet let jediným člověkem, Benešem.
Redaktor přílohy Orientace v Lidových novinách Petr Zídek (věren zásadě, že historik nesmí vkládat do svých prací jen nějaké svoje osobní sympatie či antipatie) popisuje na jedné straně obrovský podnikatelský úspěch Baťů, jaký nemá v naší zemi obdoby, ale nezakrývá ani svůj kritický pohled na způsob, jímž zlínští a později i brazilští, respektive kanadští šéfové těchto úspěchů dosahovali. Přirovnává dokonce celé baťovské podnikání k jakési sektě, v jejímž čele stojí charismatická osobnost, která vydává příkazy a s podřízenými příliš nediskutuje, a to třeba ani se svým osobním pilotem o počasí nevhodném k letu, což pak v roce 1932 stálo prvního šéfa život.
Z Ameriky převzatý princip pásové výroby, jehož úmorný vliv na dělníky byl už ve třicátých letech předveden v Chaplinově filmu Moderní doba, nabízel do jisté míry ve volném čase splnění takzvaného amerického snu, ovšem za cenu určitého zploštění dnešní představy životního stylu. Ekonomická racionalita ztratila zábrany a pro svou tísnivou podstatu je dnes spíše hrozbou než nadějí na zlepšení života těch nejnuznějších. A představa šéfa v pohyblivé výtahové kanceláři připomíná dnes spíše George Orwella.
I u druhého vzpomínaného fenoménu první republiky dr. Edvarda Beneše nutno vidět dvojí stránku jeho osobnosti. Opět na jedné straně obrovská práce, kterou v zahraničních stycích naší země vykonal. O tom bylo u nás hodně řečeno a dokonce i uzákoněno. Nejčastěji se o Benešově osobnosti mluvilo ve vztahu k důležitým osmičkám minulého století - 1918, 1938, 1948. Zde se autoři zpravidla soustřeďují na posuzování osobních vlastností tohoto rozporuplného muže, vždycky se však připomíná, že ta rozporuplnost byla jen umocněna událostmi, jimiž procházel jako jeden z nejvýznamnějších politických činitelů našeho národa a státu. Chtělo by se dodat, že také jeden z nejvýznamnějších politických činitelů své doby, ale to se bohužel říci nedá. Beneše obyčejně glorifikují ti čeští historici, kteří plně akceptují jeho plný příklon k Francii, kterou miloval a s níž svázal i politické osudy své země. Zklamáním z lásky k Francii vysvětluji i jeho pozdější opření o Stalinovo Rusko.
Z obce Benešových životopisců se vydělují jeho kritici, kteří převážně žijí nebo dlouho žili v zahraničí, například Milan Hauner, Igor Lukeš či především nejobjektivnější Benešův životopisec Zbyněk Zeman. Je příznačné, že právě ten posledně jmenovaný nebyl pozván - ač žije v Praze - do televizního cyklu Historie.cs, jehož relace byla minulý čtvrtek věnována právě Benešovu výročí. Byl tam však zmíněný Igor Lukeš z Bostonské univerzity, který poukázal na zřetelnou předzvěst Mnichova a dalších našich katastrof ve 20. století, kterou už roku 1925 představovala konference evropských velmocí v Locarnu, stanovující závazně západní, ale nikoliv východní hranice poraženého Německa.
Představitel už tenkrát a ještě bez Hitlera sílícího Německa Gustav Stressemann si zapsal do svého deníku, že pánové ministři zahraničí Československa a Polska Beneš a Skrzyňski museli sedět ve vedlejší místnosti, dokud je oni - vítězové i poražení ze světové války - po ukončení svého jednání nepustili dovnitř. Zbyněk Zeman shodně s Igorem Lukešem dochází k názoru, že mezi tímto Stressemannovým uspokojením a tragickými událostmi roku 1938 a 1939 existuje zřetelná spojitost a Zbyněk Zeman k tomu dodává: „Beneš, vydávající Locarno s křečovitým optimismem za své vítězství, jako by tento osudový vývoj nepostřehl. Dlouho pak poutal jeho síly úporný zápas o úřad prezidenta. Tyto jeho starosti a nepatřičný optimismus neslyšící varovné hlasy o francouzské neschopnosti pomoci nám v případě německého útoku mu zabránily, aby se připravil na otřesy, které teprve měly přijít.“
Má-li nám být historie učitelkou života, pak bychom měli do detailů sledovat, jakých chyb se postavy naší historie dopouštěly, a pak teprve zkoumat, jak se na těch chybách podílely i jejich osobní vlastnosti. Při pohledu na naši politickou scénu právě v roce osmičkových výročí z takového nedostatku dějinného poučení musí jímat hrůza každého, kdo ledacos z těch dávných událostí na vlastní kůži prožil, kdy se marně ohlížel po nějakém evropském svazku, o nějž bychom se mohli opřít. Dnes taková možnost existuje, ale její význam, bohužel, někteří naši představitelé nedovedou dohlédnout.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
