Dočetl jsme se v novinách, že průměrný plat u nás je 19 968 korun. Kdyby nám přidali jako prémii dvě desetistupňová piva v hospodě hodně zapadlé vesnice, dosáhli bychom magické hranice dvaceti tisíc. Možná teď někdo očekává, že obecenstvo zarecituje: „Ó, my se máme!“ Jenomže veřejnost ani muk, je stejně zaškareděná. Roli hraje mnoho faktorů. Především nikdo nikdy - až na podivíny na hranici šílenství - není spokojen se svou mzdou; všichni přece známe ony pseudocitáty z Bible, leckde vyvěšené, v nichž se praví, co udělal Ježíš, když spatřil mzdu dělníků toho kterého pracoviště: „Odvrátil se a zaplakal…“
Máte se průměrně? To se máte!
Důležitější námitkou samozřejmě je, že průměr je nehorázný podvod, všichni známe ono přirovnání s grilovaným kuřetem: dá-li si manažer v KFC k obědu celé grilované kuře a bezdomovec na něj z chodníku skrze výlohu smutně kouká, zprůměrovaně vyšla na oba polovina kuřete. Statistiky zpravidla neuvádějí průměr intenzity kručení v žaludku, k němuž přispívá najedený tichem pokojíčku napapaného bříška a hladový kvílením nešťastných prázdných střev.
Proto uvádět průměrné platy jako třeba příklad růstu blahobytu obyvatel je velmi zcestné. Zvlášť budete-li tak argumentovat někomu, kdo dře jako mezek a zaměstnavatel mu vyplácí hrubého osm tisíc měsíčně, přičemž má ve tváři výraz jako by očekával políbení štědré ruky. Což není zase až tak od věci, protože na jejím každém prstě mohl by mít dva nezaměstnané. A to nemluvíme o „mimotabulkových” platech, jimž bychom vkusně mohli říkat “ukrajinské”.
Je věru pěkné, že od loňského roku se průměrný plat zvedl o 1139 Kč. Jsou ovšem místa, v nichž stoupl o „dva šupy padesát” nebo vůbec. Je dobře, že se zvedá životní úroveň. Ovšem nebylo by zdravé veselit se ze zprůměrovaných čísel. Problém dobře fungující země spočívá v tom, že myslí na ty, kdož průměru nedosahují. Či jsou hluboko pod ním. Samozřejmě, že to nevyřeší ani sociální příplatky ani nějaká pozitivní diskriminace. Někdy je ale třeba myslet jaksi do větší šíře. Například: je hezké říci nezaměstnanému někde na Vidrholci, že za prací se musí dojíždět. Autobus totiž začasté funguje dvakrát denně. Zda-li. O víkendech vůbec. A zkuste oznámit zaměstnavateli, že nemůžete dorazit na mimořádnou šichtu. Benzín do vlastního auta přijde při -- dejme tomu - čtyřicetikilometrové trase na nekřesťanské peníze. Srovnáme-li, dojde člověk k názoru, že výsledek poměru peněz za práci a dávek v nezaměstnanosti vychází jaksi, že nula od nuly pochází. Jestli někdy ne hůř. „Dopravní obslužnost” je z tohoto hlediska nevyhovující, ba trapná. A chování centrálních i krajských, často dokonce i místních úřadů není z pozice lidí, kteří jezdit za prací potřebují, právě konstruktivní.
A takových příkladů bychom mohli snést mnoho. Obecná snaha zlepšit situaci v některých regionech by měla být silnější a upřímnější. Bylo by trapné, kdyby se takové kraje vylidnily nebo v nich žili pouze nebozí smutní človíčci. Utěšování či dokonce jásot, že průměrné mzdy jsou v pořádku a utěšeně nám stoupají, bylo by v této souvislosti zpozdilé.