Svět podle Zdeňka Velíška (43)

Vývoj české ekonomiky i naše životní úroveň budou možná záviset více na tom, jakou Evropská unie zvolí energetickou politiku, než na tom, jakou my zvolíme domácí politickou garnituru. O energetické závislosti Evropy na Rusku jsem zde psal nedávno, ale myslím, že se nebudu opakovat. A když, tak jen v pointě.

Mezi pranýřem a diktátem

Po ruském přerušení dodávek plynu Ukrajině na přelomu roku nadhazoval Západ v médiích, zda je vůbec vhodné, aby Rusko letos předsedalo summitu G8 a aby se představitelé nejmocnějších ekonomik světa sešli v Petrohradě. Gazprom a Putin byli na pranýři. Dnes, po pouhých pěti měsících a hlavně po schůzce EU-Rusko v Soči (25. 5. 2006), se Evropa v hloubi duše strachuje, zda dokáže s Moskvou dojednat spolehlivou dlouhodobou energetickou spolupráci a v jejím rámci dodávky plynu v dojednaném objemu. K pranýřování Ruska není vhodný moment. Evropská unie jako celek je na ruském plynu závislá z pětadvaceti procent. U zemí východní Evropy je závislost na Rusku v tomto ohledu téměř úplná. Rusko nehodlá nechat takový handicap svých partnerů nevyužitý. Stále vehementněji se dožaduje přístupu do evropského sektoru rozvodu a distribuce energií. Prostředků k investování má dost. Pro svou obchodní ofenzivu může ironií osudu využít i toho, že Brusel sám přece káže liberalizaci energetického průmyslu v členských zemích EU. Měl by tedy vlastně Rusku expanzi do energetiky členských zemí EU usnadňovat a přemlouvat vzpírající se vlády, aby ruský kapitál do svého nejhájenějšího průmyslového odvětví vpustili.

Ve čtvrtek 25. května dal Putin v Soči Putin reprezentantům Evropské unie jasně najevo, že od svých záměrů nehodlá ustoupit: „Čekají-li od nás naši partneři exkluzivní privilegia a chtějí-li, aby naše politika vůči jejich snaze o přístup k naší infrastruktuře, produkci a dopravě [energií] byla zcela liberální, musíme si klást otázku, co za to dostaneme?” (Citováno z Le Mondu 27.5.2006.)

Že evropské země za plyn a naftu Rusku platí, asi pro Putina není argument. Podíváme-li se na věc pragmaticky, možná i my uznáme, že argument je to opravdu chabý v době, kdy poptávka po energiích může v kterémkoli okamžiku předčít nabídku. A vyvolat globální krizi.

Problém evropsko-ruských vztahů v oblasti energetiky by se měl opět opět řešit právě na schůzce G osmičky v Petrohradě. Evropa nějakou jistotu v otázce zásobování energiemi v delší perspektivě zoufale potřebuje. A pořád ji hledá hlavně v dohodě s Kremlem. V Soči chtěla „krizi důvěry” mezi EU a Ruskem překonat.

Jak iluzorní!

Hned po čtvrteční schůzce v Soči se konaly v Berlíně u příležitosti konference o energetice další rusko-evropské rozhovory. Na úrovni manažerů energetického průmyslu i na politické úrovni. Předseda výboru ruské Dumy pro energetiku Valerij Jazov tam zopakoval, že Rusko hodlá být v Evropě důležitým aktérem nejen jako dodavatel plynu ale i jako jeho distributor. Gazprom chce mít stejnou pozici a moc, jakou mají dnes jiní srovnatelní energetičtí giganti, kteří také ovládají trh v celé šíři energetických aktivit.

Britská Centrica a francouzská EDF zatím odrážejí ruskou ofenzivu, ale v Německu už Gasprom prorazil a evropská fronta je tedy prolomena dřív, než vznikla. Energetická filiálka společnosti BASF postoupila Gaspromu 50% podíl na svých aktivitách v oblasti distribuce plynu. BASF za to dostal právo podílet se na výstavbě sibiřské těžební oblasti Južno-Ruskoe (International Herald Tribune 27.5.2006). Evropa není jednotného postupu schopná!

Rusko se zatím pojišťuje - na druhém konci Eurasie - proti tomu, že by přece jen Evropa jako celek našla jinou energetickou politiku než tu, která spoléhá na ruskou fair play. Pojišťuje se i proti celkové perspektivě, že ještě víc ochabnou patrnerské vztahy Ruska s Evropou a ještě víc vzroste tlak Spojených států. Spolu s Čínou, Kazachstánem, Uzbekistánem, Tádžikistánem a Kyrgyzstánem chystá Moskva další schůzku tzv. Šanghajské organizace pro spolupráci. Má se jí zúčastnit také íránský prezident Ahmadinežád. Ministři zahraničí tohoto seskupení v těchto dnech diskutovali o tom, že do nové aliance přijmou krom Íránu také Indii, Pákistán a Mongolsko. Dva světoví producenti ropy v jednom bloku se dvěma budoucími superkonzumenty energií!? (IHT 26.5.2006). A rodicí se blok má ambice i ve sféře regionální obrany. Zatím je to jen zárodek nebezpečí, ale jednoho dne by se Evropa a celý Západ mohly na východě octnout tváří v tvář podobné eurasijské struktuře, jakou samy vytvořily pro euro-atlantický prostor. Světová politika, to jsou dnes pohyblivé písky. EU si prostě nadlouho nemůže dovolit takovou rozklíženost, do jaké upadla. Odněkud by se to do Bruselu mělo co nejrychleji zavolat. Škoda, že teď není ta správná chvíle pro otázku, zda by to nemohlo být z Prahy.

Vydáno pod