Nevím, zda čeština uznává termín Hispánci. Jestli ne, tak se proti ní prohřeším, protože se dnes bez toho slova neobejdu. Ve Spojených státech amerických žije Hispánců ("hispanos") - podle některých statistik - 40 milionů. A to ty statistiky možná nepodchycují další statisíce či miliony Mexičanů a dalších "latinos", tedy Latinomeričanů, kteří žijí ve Spojených státech nejen ilegálně, ale navíc i hodně utajeně.
Svět podle Zdeňka Velíška (40)
Florida, Colorado, Arizona…
nebo taky Nuevo México, Nevada, Tejas (španělská novější transkripce starošpanělského jména Texas), Los Ángeles, San Francisco, Santa Fe, Pasadena, Sacramento, Las Vegas… Nepatří sem vlastně všech těch 40 milionů Hispánců jaksi „od přírody“? Dějepis Nového světa by jim v tom dal zapravdu. Mexiko a s ním „Hispanoamérica“ sahaly kdysi mnohem víc na sever než dnes. Ovšem v těch dobách - po dosažení nezávislosti Mexika na Španělsku v r. 1821 - nebylo mexické obyvatelstvo schopno ty obrovské plochy zalidnit. V průběhu 19. století ztratilo Mexiko polovinu své rozlohy. Ne právě dobrovolně.
Přestože Mexiko jako stát samo nic proti tomuto osudu neudělalo, Mexičané o svou zemi tak docela nepřišli. „Mokrá záda“ (espaldas mojadas), tak se zpočátku říkalo těm, kdo překonali Río Bravo a vstoupili na půdu země, která i pro ně znamenala Nový svět. Přes veškerá rizika ilegálních přechodů přes hranici dostalo přistěhovalectví z Latinské Ameriky do USA, do země přistěhovalců převážně evropského původu, masový charakter. Někdejší Mexiko nedokázalo kolonizovat svůj pustý sever. Dnes žije za severní hranicí současného Mexika - na území Spojených států - 30 milionů Mexičanů. Směr historického vývoje se podivuhodným způsobem obrátil. Natolik, že včera se Hispánci masovými průvody v ulicích, stávkovou mobilizací a bojkotem obchodů, snažili Americe ukázat, jaká je jejich váha v zemi. Že jsou nepřehlédnutelní i nepostradatelní. Že jsou součástí identity USA.
Río Bravo a Evropa
Včera se mělo patnáct zemí Evropské unie rozhodnout, zda zruší své „Río Bravo“. Ve sjednocené Evropě je Río Bravo už dva roky anachronismem. Vím, že to přirovnání s tím, o co jde na mexicko-americké hranici, nesedí na sto procent. Mně ale jde jen o dva fenomény, které mají podobné rysy. Spojené státy se - dobrovolně i nedobrovolně - ve své historii měnily. Měnily svou národní a národnostní identitu. I když právě teď se tomu jejich vláda brání, vývoj patrně zastavit nedokáže. Už kvůli populační dynamice hispánské menšiny.
Evropa není jedna země, je to kontinent mnoha zemí a národů s vlastními dějinami. Ovšem prožívá proces integrace, sjednocení. Pod tlakem okolností, nikoli z pouhého vrtochu politických experimentátorů. I poslední rozšíření EU (o deset zemí!) si vynutila nová situace, vzniklá pádem železné opony. Volnost pohybu pracovních sil po celém teritoriu Evropské unie se nakonec bude muset stát pro všechny samozřejmostí. Evropská unie bude potřebovat soudržnost a vnitřní jednotu, protože Evropa bude vystavena novým tlakům vnějšího globálního světa i tlakům uvnitř svých hranic. I Evropa se mění. Dobrovolně i nedobrovolně. Identita dnešní Francie - abych použil ten nejmarkantnější příklad - je jiná než byla před padesáti lety. Právě dnes - tedy 2. května - bude francouzský parlament projednávat návrh nového imigračního zákona. Na první pohled si to vynutil prezidentský kandidát a ministr vnitra Sarkozy, v širší perspektivě si to ale vynucují dějiny. Tisícileté dějiny stěhování národů, migrací, střetů kultur i jejich vzájemného oplodňování.