Už za první republiky měli komunisté onen "nulový koaliční potenciál“. Pravda, za poněkud jiných podmínek, nicméně představa, že by dostali příležitost podílet se na vládě, byla vcelku absurdní. Pozoruhodné je, že podobnou roli měla tehdy vymezenu ještě jedna strana, henleinovci. Nejde nyní o nějaké srovnávání partají, pouze o jejich postavení.
KSČM – věčný podivný fenomén české politiky
Česká politická scéna nabývá přítomností KSČM a její pozicí zcela absurdní tváře. V každých volbách se automaticky musí počítat se skutečností, že poměrně značná část hlasů je pro vládnutí nepoužitelná. Ne ovšem v boji o ně. Vytváří to mnohé zvláštní situace: levice nemůže být nikdy kompletní. ČSSD může ovšem strašit, že komunistické postavení využije jako tichou podporu. Sociální demokraté jsou totiž v poměrně zoufalé pozici. Komunisté jim berou část hlasů, programy jsou v mnohém blízké, ovšem s KSČM nelze plnohodnotně spolupracovat, protože to kvůli její pověsti znamená dostat se na okraj slušné společnosti.
A buďme spravedliví, ani postavení komunistů není tak příjemné, jak se zdá – pěkné být stále v opozici; s vlivem, leč bez odpovědnosti. Strana krajní levice musí balancovat na hraně ideologického extremismu a jistého spojení s odpornou minulostí: kdyby od toho ustoupila, radikální zkameněliny a sentimentální vzpomínači na "staré zlaté” normalizační časy půjdou do rebelie a reformnější část přežvýká Jiří Paroubek k snídani. Odtud nejspíš někdejší výbuch podrážděnosti Miroslava Grebeníčka kvůli přehnanému bratříčkování s ČSSD.
ODS, kdyby komunistů nebylo, musela by si je vymyslet. Hypotetická, nicméně ne zcela fantaskní úvaha například o výsledku letošních voleb říká, že pokud by byla komunistická strana zrušena, jak mnozí volají, sociální demokraté by nejspíš zvítězili. Stačila by jim k tomu polovina hlasů, které nyní získali komunisté, a kohopak jiného by umírněnější třešničky volily? Že by potom najednou i koaliční pohyb mohl být značně přepólovaný, je nabíledni. Přinejmenším Zelení jsou z podstaty blíže sociální demokracii než konzervativcům. A lidovci by proti případnému vládnutí s ČSSD neměli důvod ani výmluvu. V této souvislosti se jeví, že existence komunistické strany je větší nevýhodou pro ty, kteří s ní začasté hlasují, než pro ty, kdož proti ní mobilizují. Je to, jak už řečeno, pouhá hypotéza, nicméně možné je, že zákaz KSČM nebo její zmizení by na politické scéně udělaly zmatek ve zcela jiném směru, než se na první pohled jeví. Říkejme si, jak chceme, že by za takové situace skalní bolševický fanklub nešel volit, ale zvyk je železná košile a povinnost je povinnost, i když se ruka vzteky třese! Navíc: přece to nepustíme pravici! Je také zcela nevypočitatelné, jak by se zachovali mnozí voliči, kteří nyní sociální demokracii nedali hlas jenom proto, že byli znechuceni představou volby strany, která je ochotna nechat se udržet u moci pomocí komunistů…
Z tohoto pohledu jeví se mnohé úvahy o vyhraněném paritním rozdělení země na pravici a levici mírně nepřesné. Touha po pečovatelském státě a sociálních jistotách je zde nejspíš silnější než pravicové individuální sebevědomí a iniciativa. Současná "oficiální nepoužitelnost” komunistické strany totiž zatím paradoxně jakousi přirozenou politickou rovnováhu spíše udržuje než narušuje. Zrušení KSČM nebo - z jakýchkoliv jiných důvodů - její propad do nevolitelnosti, či případně zásadní zreformování této partaje mohly by ono pověstné kyvadlo voličské přízně vychýlit spíše doleva. Alespoň co se volebního zisku při možnosti jeho plného využití k vládnutí týče.