Lahodný zvuk mé kytary chce při ranním probouzenízpívat svou radost mé mexické zemi.Tak začíná (v překladu ze španělštiny) první verš slavné písně Mexiko krásné a milované (México lindo y querido). Složil ji už dávno skladatel Chucho Monje a proslavil legendární zpěvák Jorge Negrete. Dnes se o ní často mluví jako o neoficiální mexické hymně. Dál se v ní zpívá:Mexiko krásné a milované,pokud zemřu daleko odsud, ať řeknou, že jen spím, a ať mě přinesou sem. Ať mě pohřbí tady v horách, v háji agáve,a ať mě zasype tato půda, která je kolébkou pravých mužů.
Latinské oči Filipa Kandy: México lindo y querido…
Můj mexický přítel Carlos žije v Tijuaně. Už ale dál být v Mexiku nechce. A Mexičanka Mónica, která žije v České republice, tam teď nechce ani na návštěvu své rodiny. Raději se s ní hodlá sejít jen na pár dní ve Spojených státech. Ani přesto, že Mexiko je nadále „krásné a milované“, že je stále nádhernou zemí s bohatou kulturou a skvělými lidmi (sám jsem ho také letos pracovně navštívil a můžu to potvrdit), není případ Carlose a Móniky nijak ojedinělý. Podle posledního výzkumu stanice BBC 37 % Mexičanů zvažuje či zvažovalo odchod ze země kvůli obchodu s drogami a s ním spojeným nebezpečím. Podle mexických úřadů za loňský rok přišlo v zemi o život násilnou smrtí spojenou s narkoobchodem 2 673 lidí. Letos už to bylo 3 000, a to jen od ledna do srpna! Každých 85 minut dojde k vraždě, která souvisí s narkoobchodem. Obětí na životech už je víc, než kolik umírá civilistů v Iráku! Ano, je pravda, že z velké části bývají oběťmi narkoobchodu lidé nějak do něj namočení, členové gangů vyřizujících si účty, mafií bojujících proti sobě. Stále častěji ale umírají také policisté, soudci, politici a hlavně civilisté: náhodní svědci, náhodní přítomní při přestřelkách a masakrech, či lidé, kteří se jinak stanou překážkou či obtíží pro narkoobchodníky.
…ale sužované obchodem s drogami
Jisté je, že Mexiko už svým způsobem předběhlo Kolumbii. A to přesto, že je stále jen tranzitní zemí. Není výrobcem drog. Kokain pochází stále téměř výhradně z andských zemí. Celých 90 % andské kokainové produkce ale putuje do Spojených států právě přes Mexiko! Doby, kdy mocné kolumbijské kartely (Medellínský či kartel z Cali) kontrolovaly celý proces od pěstování lístků koky přes výrobu kokainu až po jeho prodej v ulicích cílových zemí, jsou dávno pryč. Od dopadení Pabla Escobara a rozbití Medellínského a Caliského kartelu se obchod s drogami neobyčejně roztříštil. V Kolumbii jeho podstatnou část kontrolují ilegální ozbrojené partyzánské organizace. Ty však spolu s novými kartely musely navázat i „spojenectví“ s kartely v zahraničí, a to převážně v Mexiku. Zásilky už neputují z Kolumbie přímo (vzduchem či po vodě) do Spojených států. Kvůli stále sofistikovanějším způsobům protidrogových kontrol a hlídek ji obchodníci často vyvážejí na moře v rychlých člunech či ponorkách. Zásilky pak obvykle přebírají další členové řetězce na rybářských člunech, dopravují je na pevninu ve Střední Americe či Mexiku, a pak zase putují dál na sever.
A tak zatímco po desetiletí soustředily Spojené státy svoje největší úsilí v boji proti narkoobchodu na pomoc kolumbijské vládě a jejím bezpečnostním silám, a zatímco Kolumbie teď v boji proti obchodu s drogami vykazuje stále lepší výsledky, problém vyrostl jinde. V Mexiku už narkoobchod prorostl prakticky do všech složek společnosti. Například ve státě Chihuahua úřady nedávno nalezly výplatní pásky celé jedné tamní policejní jednotky! Na tom by nebylo nic špatného. Ty výplatní pásky ovšem nevystavovalo a peníze nevyplácelo ředitelství Federální policie, ale jeden z vlivných drogových kartelů. Všichni policisté daného regionu s ním spolupracovali a pobírali plat. Ten byl mimochodem devětkrát vyšší, než jejich plat policejní. Vláda prezidenta Calderóna dělá, co může. Do konfliktu už nasadila armádu. Dosud celkem 45 tisíc mužů!
Brzké zlepšení nelze očekávat
Pomůžou ale represivní metody? Několik desetiletí existence narkoobchodu v Kolumbii a teď nově i v Mexiku potvrzují přinejmenším dva důvody jeho nekonečného rozkvětu. Tím prvním je neutěšená společensko-hospodářská situace lidí, kteří se nechávají do obchodu s drogami zapojit s vidinou rychlého zbohatnutí. Představte si mladého dospívajícího člověka ze střední či středně nižší společenské vrstvy. Na soukromou vysokou školu nemá peníze, na veřejnou se nejspíš nedostane, a pokud ano, stejně ho nikdo po dobu jeho studií nebude živit. Může dosáhnout nějakého středního kvalifikovaného odborného vzdělání a s ním aspirovat na průměrnou práci s průměrným ohodnocením. Mnozí ani to ne. Ví, že, ať se bude snažit sebevíc a pracovat sebepoctivěji, nekoupí si kvalitní bydlení, dobré auto a nezajistí svoji rodinu. Vidina rychlého zbohatnutí, kterou skýtá obchod s drogami, je silnější, než strach z veškerých rizik. Dokud se nepodaří úspěšnou sociální politikou zlepšit podmínky mladých lidí v těchto zemích, vždy se najde motivace pro vstup do lákavých sítí narkoobchodu.
A tím druhým důvodem, který s tím prvním také souvisí, a který je stále tentýž, je nadále existující a nikdy neutuchající poptávka po drogách v cílových zemích, tedy převážně Spojených státech a Evropě. Dokud ta bude existovat, výrobci a obchodníci budou vždy nacházet, podstupujíce větší či menší rizika, způsob, jak ji uspokojovat.