Kdyby si vzal Bibli na paškál člověk se zlými úmysly, usilovnou a šikovnou prací by z ní mohl vytvořit vcelku militantní příručku. Ba i z knihy milosrdenství – Nového zákona. Stačilo by vytrhnout ze souvislostí Ježíšovo: "Nepřinesl jsem vám mír, ale meč,“ učinit tu větu plamenným ideovým heslem, pěkně ji opentlit a bojovná sekta by se mohla klubat na svět.
I křesťané by mohli vytvořit sebevražedné bojůvky
Pokud by věrozvěst zloby takhle pracoval v oblastech, v nichž je křesťanství dosud misijní záležitostí a ve kterých by novou ”křesťanskou” ideologii bylo možno šikovně naroubovat na kořeny dávných zvyků a kdo ví jakých rudimentů krevní msty a vražedných rituálů, možná by se časem dalo sestavit i odhodlané sebevražedné komando, jehož členové by byli ochotni se odpálit někde v mešitě s výkřikem: "Kristus je mocný!”
Tato poněkud příšerná a blouznivá vize mě napadla v okamžiku, kdy jsem se dočetl, že čeští církevní představitelé ”zaútočili” proti knize Dana Browna Šifra mistra Leonarda a vůči filmu, jenž byl podle tohoto bestselleru natočen. Slovo ”zaútočili” vkládám do uvozovek úmyslně. Možná dal by se v tomto případě spíše použít termín ”bránit se”. Záleží, ze kterého konce to člověk bere, zda se nejedná spíše o ochranu víry a výkladu věcí, mnoha lidem uvědoměle svatých a v mnohonásobně více lidech neuvědoměle vnitřně více méně ukotvených, než o nějaký ”tmářský” útok, jak by snadno řekl kdekterý zdejší ”sekulár”, k nimž ostatně, domnívám se, také patřím.
Přiznávám, že jsem onou knížkou jen velmi povrchně zalistoval, příliš mě nezaujala. Moje žena, intelektuálně zdatná a k tomu ochotná prokousat se někdy i literaturou takzvaného postmoderního druhu, Šifru mistra Leonarda přečetla pečlivě a tvrdí, že se jedná o průměrný thriller s mazaně dodaným senzačně ”quasimýtoborným” přídechem. Nemám důvod jí nevěřit. Proto mohla by se mi zdát církevní reakce poněkud nepřiměřená a dokonce působící proti původnímu záměru. Zbytečně upozorňuje a dělá reklamu knize i filmu, které by časem, s nímž jinak církev zachází jako s kategorií velmi konzervativní a nad dimenzí krátkého lidského života, bez zvláštních vzpomínek zapadly. Ostatně podobně se vyjádřily v anketě Mf DNES i některé zdejší obecně známé osobnosti víry. Kupříkladu evangelický kněz Miloš Rejchrt řekl: „Takových skandálů tady už byly tisíce.”
Nicméně v jiných souvislostech jeví se mi znepokojení církevních institucí pochopitelné. Ani ony nežijí ve vzduchoprázdnu. Nedávné bouře islámských věřících, motivované karikaturami proroka Mohameda, ilustrují současný stav islámu, v němž mnozí využívají výklad Koránu k radikální až agresivní náboženské a kulturní ofenzívě, zastírající často politické cíle. Křesťanství a jeho hodnoty, v nichž v širším slova smyslu žijeme, aniž si to z většiny vůbec uvědomujeme, jsou stále víc a víc zatlačovány do kouta. A zatímco na jedné straně se islámský svět kolem své víry neustále zásadněji spojuje, na straně druhé svět křesťanských kořenů se sám v sobě a sám sebou vnitřně pochybovačně nahlodává. Jestliže se církevní hodnostáři cítí být právoplatnými ochránci těchto hodnot, a kdo jiný už by se za ně měl považovat?-Pociťují potřebu obrany a sebeobrany. Činí tak formou ne nijak agresivní, snad nebude přehnané říci, že křesťanskou. Možná těmito svými kroky předcházejí apokalyptické pomatenosti, kterou jsem popsal v úvodu: okamžiku, kdy se začnou zjevovat plamenní ”proroci” a ”obhájci” takzvaných křesťanských hodnot a ve jménu ”naší víry a civilizace” začnou zmateným a vystrašeným věřícím vnucovat do rukou Ježíšův meč v pokřiveném a nebezpečném výkladu.