Byl jsem ve Francii shodou okolností v době, kdy France-Soir přetiskl dánské karikatury Proroka Mohameda. Zajímala mne především reakce francouzských muslimů. Protože výbuch hněvu pětimilionové komunity mohl mít nedozírné následky pro celou společnost, a to nejen francouzskou.
Svět podle Zdeňka Velíška (31) - O karikaturách
Zcela malou ukázkou něčeho podobného byly listopadové nepokoje na předměstích. Zaměstnaly Francii na dlouho dopředu. Kroky k odstranění jejich příčin jsou hlavním tématem vzrušeného dialogu mezi vládou a opozicí. Zejména návrh zákona o tzv. „Smlouvě o prvním zaměstnání”, který má zaměstnavatelům umožnit zaměstnat mladého jedince na dva roky s možností okamžitého nezdůvodněného propuštění (mladým jedincům v těžké situaci dává naproti tomu možnost dostat práci, i když nejistou).
Měli vyjít francouzští muslimové do ulic?
U listopadových bouří na předměstí jsem musel znovu a znovu opakovat, že nemají nic společného s náboženským vyznáním, že nejde o první projevy islamistického terorismu. Příčiny byly jinde. Současná reakce francouzských muslimů na dánské karikatury i na jejich přetištění ve francouzském France-Soir či na exaltované výzvy k pomstě Evropě, jež do Francie a do její muslimské komunity doléhají ze zemí islámu, to teď potvrzují. Výbuch hněvu v muslimské komunitě se nedostavil. V zemi, kde vyjít do ulic pod jakoukoli záminkou a v jakémkoli počtu je přece tak normální!
Je to – po šátkové krizi (zákaz nošení muslimských šátků do škol) - už druhá zatěžkávací zkouška francouzské muslimské komunity. Je to - v krátké době - už třetí zatěžkávací zkouška francouzského integračního modelu. Listopadový vandalismus ukázal jeho slabiny. Jeho silné stránky mohou teď ale převážit, zůstane-li spor o karikatury v rovině jednoho soudního sporu a několika prohlášení muslimských předáků.
Integrace menšin je možná
Včetně předáků té nejradikálnější muslimské organizace UOIF, s jejímž prezidentem jsem poměrně dlouze hovořil, připomínala celá muslimská komunita, že si cení toho, že žije v právním státě. Samozřejmě, že zazněly rozhořčené výhrady k pohaně Mohameda, jíž se podle francouzských muslimů nedopustil jen sám karikaturista a jeho dánský vydavatel, ale i ti, kdo karikatury přetiskli. Ale projevy rozhořčení zůstaly v mezích, které jsou v evropské společnosti nejen tolerovány, ale i podporovány. Prakticky totéž se dá, pokud vím, říci i o reakcích několikamilionové muslimské komunity žijící v Německu (přesto, že integrační model tu není totožný s francouzským). Ani v Británii či kdekoli jinde v Evropě nebyly reakce muslimů ani zdaleka podobné těm, které jsme všichni – tedy i evropští muslimové – viděli v záběrech televizí z některých zemí islámu.
Uplynulý týden dokázal, že koexistence většinové společnosti s nábožensky i kulturně odlišnými menšinami je možná, když obě strany přijmou a zachovávají etické normy, jež v dané společnosti převládají. Ale k tomu hned raději dodám, že prvotní spor je tu o to, zda etické normy ctil karikaturista! Je to spor legitimní a rozděluje i západní společnost na dva tábory.
Tabu je soukromá věc
O jinou věc už by v západní společnosti žádný spor být neměl. Řeknu-li to obrazně a s nadsázkou, neměl by být spor o to, zda měl Galileo odvolat, či ne, zda to bylo dobře či špatně, když jsme se u nás dozvídali o tom, co se děje na Západě, jen z toho, jak na to reagoval domácí komunistický tisk, který ovšem podstatu věci vždycky zcenzuroval. Taky by neměl být spor o to, zda bylo dobře či špatně, že Švejk urazil Majestát, nebo že to Hašek napsal tak, jak to napsal. Prostě slovo „tabu” bychom měli rezolutně odmítat. Nejvíc „tabu” měly kdysi primitivní civilizace. Ze strachu. Ze strachu z neznámého a nevysvětlitelného. V Evropě se teď vede vlastně diskuse o tom, zda si máme zavést praxi „tabu” (tedy tabuizovaných témat – abych to řekl srozumitelně). Myslím, že ani ti evropští muslimové by to nechtěli. Měli by pak o důvod míň zůstávat v Evropě.
Je ovšem smutné a hloupé, že člověk musí varovat před zaváděním „tabu” v souvislosti s tak pochybnou satirou, jakou byly ty karikatury.
Když tak o tom přemýšlím, docházím k názoru, že nějaká ta etická tabu by neškodila. Ale pod podmínkou, že by je člověk respektoval kvůli sobě samému, tedy aby sám před sebou neztratil „glanc”, kvůli přirozenému ohledu k jiným, tedy z pocitu zodpovědnosti, ale ne ze strachu nebo na příkaz. Etické tabu by mělo také způsobit, že časopis se nesníží k tomu, aby tiskl vysoce brizantní materiál jen proto, že mu to ztrojnásobí prodej. To právě se stalo francouzskému „Charlie-Hebdo”, když uprostřed vřavy kolem urážky Proroka Mohameda vydal dánské karikatury už podruhé a ještě pořizoval dotisk svého okamžitě vyprodaného vydání.