Svět podle Zdeňka Velíška (27)

Jedna věc je tzv. "Přehled roku", jiná věc je odpověď na otázku, jaký to byl rok, ten co právě končí. "Přehled roku" připomene, co se za rok stalo. V této podobě ho dělají skoro všechna média. Odpověď na otázku, jaký rok máme za sebou, z něho většinou automaticky nevyplývá. Přesto je zvykem na konci roku bilancovat. Vlastní život i běh světa. Na běh světa vám nabízím svůj pohled. Ovšem jen pro srovnání s vaším vlastním.

Nebyl to rok Evropy…

To je to základní, co mě na roku 2005 znepokojovalo. Evropa začala mizet z mapy rozhodujících světových sil. Ovšemže už dřív než v tomto roce, ale v posledních dvanácti měsících se to dost zrychlovalo. Náš kontinent má obrovský handicap v tom, že prožívá přestavbu. Rodí se na něm něco zcela nového. Nová struktura spojující originálním způsobem - bez obdoby kdekoli na světě - stále větší počet zemí. Ale ta přestavba není dokončena a v roce 2005 se její architekti a „investoři“ neshodovali v tom, jak má pokračovat nebo dokonce, zda vůbec má mít ta stavba další etapy. Politika kontinentu byla proto především sebestředná. Evropa spotřebovávala téměř všechen svůj intelektuální a politický potenciál sama na sebe. Přesto se jí nedařilo definovat svou budoucnost. Natož aby spolurozhodovala o budoucnosti světa. Musela zmrazit pokus o definování své příští podoby (tj. pokus o ústavní smlouvu). Dodnes neví, na jak dlouho. Rok 2005 ukázal, že Evropská unie nestrávila bez následků velké sousto, které polkla v roce 2004: rozšíření o 10 zemí. Neshody kolem rozpočtové perspektivy na další období byly jen logickým důsledkem neshod ve věci další koncepce evropské integrace. Ještě že nakonec - přijetím rozpočtu - dokázala stárnoucí garnitura evropských matadorů přesvědčit svět, že Evropa si přece jen možná bude vědět sama se sebou rady. Od toho je ovšem ke spoluvytváření budoucnosti světa (při němž by Evropa ve vlastním zájmu neměla chybět) stále ještě dost daleko.

…nebyl to rok Ameriky…

Ani rok 2005 nebyl posledním rokem amerického martyria v Iráku. Současná americká vláda tam i letos dokazovala, jak málo byla připravena - a to nejen politicky, ale i vojensky - na to, co ji v Iráku čekalo a co tam sama vyvolala. Iráčané sami projevili ve dvojích volbách a v referendu o ústavě vůli i schopnost k samostatnému životu, ale o tom, jak by měl život jejich země vypadat, mají mezi sebou příliš rozdílné představy, které se navíc dost liší od původní představy Američanů o budoucnosti jejich země i celého Blízkého východu. Třetí, zdaleka ne poraženou silou, zůstává v Iráku neslábnoucí odboj a terorismus.

Režimy a politici, kteří nemají příliš v lásce světovou supervelmoc a zejména ti, kteří z ní dosud měli strach, poznali v roce 2005, že Bush a Rumsfeld nemohou uvolnit vojenskou sílu vázanou v Iráku a že Spojené státy patrně nemohou vést dvě války podobné té irácké najednou. Že je nemohou vést nikoli proto, že by v nich nedokázaly rozdrtit vojenskou a státní moc kteréhokoli „rogue state“, ale proto, že teď už si nemohou být jisty, že by snadné vojenské vítězství přineslo právě tak snadné politické vítězství.

Krom toho - a to je možná to nejsmutnější - ztrácely Spojené státy v roce 2005 také svou morální pozici spolehlivého ochránce lidských a občanských práv na planetě. Podezření, že americký prezident vede válku také v tajných kobkách rozsetých po světě, narušuje všude nejen obraz Ameriky, ale i obraz Západu. A Condoleezza Rice to podezření nerozptýlila!

…nebyl to prostě dobrý rok pro západní svět.

Zato to byl rok, kdy slovo Čína nezmizelo ani na den (!) ze stránek světového tisku. A těžko zmizí napřesrok.

Vydáno pod