Paříž je městem dvou tváří. Ta první je poklidná, blahobytná, honosná - se svoji Eiffelovkou, Vítězným obloukem, Elysejskými poli a Latinskou čtvrtí, kde jako by nikdo nic netušil o té druhé - uzavřených ghettech pařížských předměstí, vysokých věžácích, neútulných betonových blocích bez služeb, obchodních středisek, kaváren, a natož třeba kin nebo sportovišť. Tam žijí jiní Francouzi.
Hořící Eiffelovka, nečekaně věcná paralela
Kam se nechodí
„Musím se přiznat, že jsem na předměstí nikdy nebyl,“ svěřil se mi Luic Le Ruyet, finanční poradce jedné mezinárodní investiční společnosti. Stejně jako on na nich nebyly ani další tisíce Pařížanů.
Náš televizní štáb se tam ale pohyboval, a bylo to v té nejhorší možné době - během nepokojů a násilností skupin mladých potomků přistěhovalců. Paříž a celá Francie hořela - 1500 spálených aut za jedinou noc ze soboty na neděli 6.listopadu.
„Děláme to kvůli Sarkozymu, protože je rasista. To rasismus může za současné násilí!“ křičí na mě Mustafa ve čtvrti La Courneuve, na severu Paříže, zatímco policisté kontrolují a zadržují desítku jeho společníků. Ukazuje na ně a dodává: „Ti všichni chtějí pracovat, někteří dokonce pracují, nejsou to žádní zločinci. Zatýkají nás jen proto, že jsme muslimové. Pro ně jsou muslimové zločinci.“
Nová strategie pouličních bojů
A práce se komplikuje i pro nás novináře. V prvních dnech přepadli nejméně 3 naše kolegy, jeden z nich přišel o televizní kameru, další o fotoaparát. Útoku jsme se neubránili ani my, štáb České televize, s menšími šrámy jsme vyvázli právě ve čtvrti La Courneuve.
Ve vnitřní Paříži přitom mnozí stále soudí, že jde o válku jen a výlučně v ghettech. „Jsou to jen malé skupinky - tam na předměstích - to není velký problém,“ říká mi přímo na Champs Elysee Jacques Verlain, penzionovaný námořní důstojník. Podobně smýšlí mnozí další.
Po prvním týdnu ale konflikt nabral několik zvratů. Za prvé se potvrdila první oběť, ztráta prvního lidského života, když se jedné z útočících band postavil 61letý muž. Za druhé pak vzbouřenci zaútočili na policii i střelnými zbraněmi, a konečně, konflikt se přenesl i do vnitřní Paříže, auta hořela na Place du Republic.
Vícerychlostní Francie
Ukázalo se, že jde o mnohem hlubší sociální konflikt. Stále více je zřejmé, že vedle sebe žijí dvě Francie. A nejhorší na tom je, že ani jedna nenachází s tou druhou společnou řeč. „Tím, co po nocích dělají, ti mladíci vyjadřují své vlastní odloučení od společnosti, zlobu a beznaděj,“ říká Dalil Boubakeur, rektor muslimského institutu hlavni pařížské mešity.
Vysvětluje tím hluboký problém segregace a odloučení širokých vrstev společnosti. Statistiky potvrzují, jak obtížné je pro potomky přistěhovalců shánět dobrou práci, bydlení, kvalitu života, aby je společnost přijala jako rovnocenné.
Sociální konflikt s prvky rasismu, diskriminace a nerovnosti občanských práv zrál ve Francii nejméně poslední tři desetiletí. Francie sklízí důsledky své koloniální minulosti. I sama francouzská vláda přiznala chyby. Řešení krize proto nelze čekat ze dne na den.
Pochopení a empatie nestačí…
Vyhlášení zákazu nočního vycházení v těch nejkonfliktnějších čtvrtích je jen krajním a bezprostředním řešením. V několika komunách začali sami obyvatelé organizovat jakési občanské milice - tedy něco nepochopitelného ve Francii ještě před několika týdny - bralo by se to jako porušování práv mládeže apod. Ano, došlo k případům, kdy sami občané dopadli nezletilé mladíky, když podpalovali automobily, a předvedli je na policii. Jde o další důkaz toho jak se Francie mění.
Nutnost změny chápou dobře například studenti Třetí pařížské univerzity. Patří k těm nejrevolučnějším. Chování mladistvých band na předměstí je nepřekvapuje. Sdílí jejich ambice. „Chápu jejich zlost, že se nemohou jinak prosadit. Ti lidé bojují proti diskriminaci,“ stojí pevně za svým Justine, studentka prvního ročníku filologie. Přesto ale doufá, že tím příštím spáleným autem nebude auto jejích rodičů. Rozpor a proměna tradičních hodnot je obrazem měnící se Francie.