Jak velký malér je pro Evropu to, že volby v Německu ani nenaznačily směr, kterým se teď bude Německo ubírat? Jsme už si natolik vědomi své příslušnosti k Evropě, abychom si dnes tuhle otázku - mírně polekaně - položili?
Svět podle Zdeňka Velíška (16)
„Leklo se” i euro a trošku se propadlo. Čím dřív bude jasné, jaký program bude hájit německá koalice, která se ovšem zatím zdá nesestavitelná, tím dřív se snad euro zklidní. A Evropa se zklidní, čím dřív si ujasní, co německé volby naznačily, když už ne směr dalšího německého směřování.
Přednosti malérů
Jeden - zdvojený - malér už letos Evropa (rozuměj: EU) zaznamenala: odmítnutí evropské ústavy v referendech ve Francii a v Nizozemsku. Dalo by se říci, že v tomto prvním případě - stejně jako teď v případě německých voleb - lze za jedinou přednost maléru považovat fakt, že voliči naznačili politikům, kudy cesta nevede. Moc jim nevadilo, že evropská ústava ve skutečnosti nevytyčovala tu cestu, které se její - zejména francouzští - odpůrci báli: cestu liberalizace evropské ekonomiky na úkor sociálních jistot. Referendum byla jejich šance. Voliči mají jen jednu šanci, jak manifestovat svou nespokojenost či své obavy. (Proto se jim čím dál víc říká voliči, a ne občané.) Tak své obavy dali najevo. V evropském referendu. Ke škodě evropské myšlenky. A ironií osudu, možná i ke škodě těch vlastních sociálních jistot. Slabá Evropa - chudá Evropa.
Němečtí voliči udělali vlastně totéž. Oba tábory – jak pravice, tak na levici SPD a Zelení – mají v programu bolestivé reformy. Reformy, které hrozí omezením sociálních požitků. Nezapomeňme, že volby byly v Německu vypsány proto, že Schröder se odhodlal - když narazil na odpor ve vlastní straně při pokusech o zavádění reforem - nechat si potvrdit mandát k jejich prosazení, nebo skončit. Proto byly v Německu v neděli volby! (Je to vlastně hezká lekce z demokracie, pokud teď jednání o sestavení koalice nedegeneruje v kupčení se zásadami.)
Reformy a sociální jistoty
Pro odpověď na otázku, co německé volby naznačily Evropě, je jedno, zda víc prohrála Merkelová či Schröder. Významné je naproti tomu, co Němci svými hlasy řekli ke kardinální otázce evropské současnosti: k otázce, zda si Evropa svou (neoddiskutovatelně potřebnou) snahu o oživení ekonomiky může usnadnit demontáží svého sociálního modelu. Kdykoli se k tomu evropští voliči mohou vyslovit - německé volby k tomu byly vlastně referendem - řeknou, na čem jim doma i v Evropě záleží, a naopak, kudy cesta nevede. Příští kancléř, ať se jím stane kdokoli, bude teď vědět, že má mandát k reformám, které snad mohou znamenat škrty v sociálních požitcích, ale jejich konečný smysl musí zřetelně spočívat v garantování sociálních jistot. K čemu jinému by vlastně mělo oživení ekonomiky sloužit! Takovou uklidňující sociální jistotou je nezpochybnitelná zkušenost, že v zemi, kde člověk žije, je ekonomika pro něho, a ne on pro ni.
Každý trochu poučený občan už chápe - v Německu jako v Česku - že ekonomiky a sociální systémy evropských zemí reformám neujdou. Hodně voličů už chápe i to, že sociální výdobytky mohou být redukovány, nebude-li je z čeho vydobýt. Ale chtějí si být aspoň jisti, že reformy omezující jejich sociální požitky dělá vláda proto, aby nedopadli ještě hůř, kdyby přišel ekonomický kolaps. Že je nedělá jenom proto, aby ekonomika dosáhla vyššího ukazatele růstu HDP, a to bez ohledu na újmu jejich sociálních jistot.
Reformy a jejich iniciátoři odolají demokratickým testům (tj. hlasování o nich), když se na tohle bude občan moci spolehnout. A Evropa bude Evropanům srozumitelnější, bude-li mít podobu nezpochybnitelného evropského sociálního modelu, v němž si občan bude jist, že nikdy nepropadne až ke dnu. Ostatně, jakou jinou hodnotu má dnes Evropa v očích světa?