Všimli jste si už, že tvář Evropy sdružené v EU záleží značnou měrou na výsledcích voleb do národních parlamentů? A těch je už požehnaně! Je to Achillova pata evropské integrace, nebo dynamo, které ji může posouvat kupředu?
Svět podle Zdeňka Velíška (11)
Volby do národních parlamentů či prezidentské volby jsou ve „sjednocené” Evropě prakticky pořád. A vychylují politické kyvadlo v jednotlivých státech někdy dost protichůdně. Pohledem z vnějšku bychom mohli říci, že v evropské politice to vytváří chaos. Vývoj v pětadvaceti zemích Unie rozhodně není paralelní ani synchronizovaný, spíš je dost často protichůdný. Jak dát Evropě jednu čitelnou tvář, když v jedné velké evropské zemi vládne levice, v druhé pravice? Nebo: ve většině zemí Unie právě vládne levice a v menšině pravice či naopak, a přitom tento poměr nepotrvá dlouho? Zdá se to nemožné, zejména když politický kalendář neúprosně říká, že v některých zemích nebude už vláda levice trvat víc než pár týdnů zatím co v jiných se levice (nebo naopak pravice) teprve zabydluje ve vládních křeslech. (Nehledejte, prosím, ty situace v současnosti, jde o model.) Tuhle nestálost politického klimatu uvnitř EU komplikuje navíc i to, že také uvnitř vládních či opozičních směrů se prosadí jednou politik tíhnoucí k sociální vizi Evropy, podruhé jeho opak (jakým je Sarkozy oproti Chiracovi).
Nedobrovolný chameleón, Evropa
Věčná proměnlivost politické tváře Evropy je tedy možná Achillovou patou integračního procesu, ale na druhé straně nutí politiku - v evropském i národním měřítku – k neustálému hledání společných cest. Opak by ideu evropské unie (malé e je tu záměrně) pohřbil. A to v evropské politice nechce – až na známé výjimky jako je Le Pen a jemu podobní – nikdo.
Jak v praxi vypadá popsaný handicap EU, to znovu začíná demonstrovat pohyb uvnitř francouzsko-německého tandemu, jenž býval pro perspektivu evropské integrace určujícím elementem, ale už není. Kandidátka na kancléřský úřad za CDU-CSU, Angela Merkelová, jíž se všeobecně přisuzuje vítězství v zářijových volbách, naznačila za své nedávné návštěvy ve Francii, že tandem Berlín-Paříž považuje za důležitý i ona. Vyhraje-li skutečně nadcházející volby, bude nejspíš úzká spolupráce obou evropských mocností pokračovat. Politické znaménko bude u obou vlád stejné (nejméně do r. 2007), ale pohledy na konkrétní aspekty evropské politiky se u Merkelové a Chiraca liší víc než u dvojice Chirac –Schroeder.
Převáží to, co je spojuje?
Merkelová by netrvala na nedotknutelnosti zemědělské politiky, byla by také pružnější než Chirac v přístupu k argumentaci Tonyho Blaira ve věci evropského rozpočtu. Je z východního Německa a pochopila, že se víc musí ohlížet na zájmy malých (a nových) členských zemí. A usilovala by o zlepšení vztahů nejen Německa ale i Evropy ke Spojeným státům. (Aniž by šla tak daleko, že by smazala veškeré výhrady Němců k irácké válce nebo poslala do Iráku německé vojáky.) A rozhodně by nechtěla v EU Turecko. Vzájemnou shodu budou Chirac a Merkelová pracně hledat. Míň práce by Merkelové dalo najít shodu se Chiracovým sokem, Nicolasem Sarkozym. Kdyby ten vyhrál prezidentské volby ve Francii, vypadala by francouzská koncepce Evropy o dost jinak. Otázka je, zda Merkelová opravdu vyhraje teď a zda Sarkozy vyhraje potom; a co bude do té doby. V tak labilní Evropě se těžko dá předvídat a ještě hůř razit cestu vpřed. Ale je to škola!