Stává se mi někdy, že se mi komentáře na tomto portálu řetězí do seriálů. Říkám si pak - a snad si příliš nelichotím - že v nich jdu po stopě zásadních otázek naší doby, jako třeba: energetická bezpečnost, klimatická změna, migrace, síla (či spíš slabost) Evropské unie v mezinárodní aréně, orientace české zahraniční politiky (a v tom rámci radar)……. atd. atd. až k otázce, která už asi tři týdny zaměstnává světový tisk i předáky světové politiky, ale i národní vlády v zemích EU:Role veřejných peněz v liberální ekonomice.
Svět podle Zdeňka Velíška (125)
Ta otázka nepřišla až teď, se světovou finanční krizí. Vynesl ji už před lety do popředí fakt, že volný trh přestal být omezen hranicemi zemí, ekonomických systémů, nadnárodních politických formací, zón vlivu nebo vojenské kontroly, atp., a stal se trhem globálním. Už od té doby je uplatňování pravidel liberální ekonomiky komplikováno faktem, že v ringu volného trhu se utkávají rivalové, pro které doma neplatí stejná pravidla. V zemích, kde není ostrá hranice mezi státními a soukromými zájmy, se zahraniční obchod může stát nástrojem zahraniční politiky. Jeden příklad za mnoho dalších: Evropská komise se snaží - už dlouho - donutit vlády členských zemí EU, aby aplikovaly volnou mezinárodní soutěž také na privatizaci klíčových odvětví, zejména energetických komplexů. Ty ovšem mají pro bezpečnost každé jednotlivé země strategický význam. A když je zájemcem o silnou kapitálovou účast v nich například Gazprom, musí každému napadnout, že po vstupu Gazpromu do jejich vlastnictví, by takto privatizované průmyslové komplexy (nebo jejich rozdrobené komponenty, jak si to přeje EK) přestaly plnit svou strategickou roli pro původní zemi a začaly by ji plnit pro Rusko. Ale ani uvnitř EU - například v případě zájmu francouzského energetického obra EDF o kapitálový vstup do strategických odvětví sousedních zemí - nejsou příslušné vlády ochotné dát bez reptání průchod pravidlům volného trhu, volné soutěže. Přeshraniční transakce v oboru strategických odvětví nejsou politicky neutrální. Ostatně, zdá se vám politicky neutrální zpráva, že ČSA by se privatizací mohla dostat do rukou Aeroflotu? Mně ne.
Dilema volné soutěže v přeshraničních obchodních transakcích této kategorie se zatím s konečnou platností neřeší, spíš se kolem něho přešlapuje. A jsou i vlády, které před ním raději zavřou oči, než aby riskovaly pověst zastánců liberalismu a volné soutěže i na otevřeném globálním trhu. Tedy v ringu, v němž je západní svět jen jedním z účastníků soutěže. K tomuto dlouhodobému a neřešenému dilematu už ale v současnosti přistupuje nové:
Role veřejných peněz ve finanční krizi.
Všichni o tom teď píší. Poslední vydání The Economist (16. 10.) má sáhodlouhou analýzu uznávající (neblahou) nutnost zachránit finanční trhy veřejnými penězi, a připomínající - v duchu ekonomické filozofie tohoto týdeníku - samozřejmou povinnost vlád co nejrychleji zase veřejné peníze z oblasti liberálního podnikání stáhnout. (The Economist dodává: ale se ziskem pro veřejnost!)
V podobném duchu píše v International Herald Tribune (tedy vlastně v mezinárodním vydání New York Times) Paul Krugman, dnes už nositel Nobelovy ceny za ekonomiku. Musím se přiznat, že jsem ho dřív znal a vážil si ho jako politického komentátora, (asi proto, že jsem se s ním často shodoval v kritických názorech na politiku Bushovy administrativy). Teprve od té doby, co jeho jméno vidím v IHT skoro pravidelně dvakrát za týden u článků o ekonomické krizi, začínám chápat, že právě ekonomie je jeho nejvlastnější parketa. Podle něho měl americký ministr financí Paualson od počátku pochopit, že vláda má kupovat ne „jedovatá“ aktiva, ale banky. Byl asi první americký novinář, u kterého jsem v této souvislosti četl (14. 10.) slovo znárodnění. Dlužno ovšem říci, že v souvislosti se záchrannými injekcemi státních peněz do bank měl už v té chvíli v Evropě slovo znárodnění v ústech kde kdo. Spíš ovšem v západní Evropě, neboť v té postkomunistické leckomu - právem - naskakuje z toho slova husí kůže. Ani Krugman - podobně jako The Economist - nemá na mysli znárodnění na věčné časy, ale jen dočasný vstup vlád do bank za účelem jejich stabilizace a - doufejme spolu se Sarkozym - také za účelem zjednání nových pořádků. Tohle - tedy ten způsob, jakým chce především Evropa nastolit nový pořádek do světového finančnictví, to už je, řekl bych, další kapitola, která se rýsuje v tématu „role státu“, nebo možná přesněji „role státníků“ v liberální ekonomice. Možná to bude přímo kapitola příprav nového „Bretton-Wood“. Tak to aspoň viděli Sarkozy a Barroso v jednáních s Bushem. (Nesetkali se ale s jeho plným pochopením!)
Tohle měl vlastně být komentář prezentující laureáta Nobelovy ceny Paula Krugmana. Tak ještě dodám, že před třemi dny (18. 10) píše v IHT toto: „Je už jasné, že nefinanční hospodářství také zoufale potřebuje pomoc. A máme-li mu pomoci, asi budeme muset nechat stranou jisté předsudky. Ve Spojených státech je člověk politicky “v linii„, když vládě nesmlouvavě vyčítá utrácení státních financí a když od ní vyžaduje finanční zodpovědnost. Ale právě teď je zvýšené vydávání státních peněz přesně tím, co by národnímu hospodářství naordinovali doktoři. Starosti o federální rozpočet musíme na chvíli potlačit.“ Krugman - když jeho článek shrnu do pár vět - by v současné situaci veřejnými financemi jednak zabezpečoval rodiny nezaměstnaných a jinak sociálně postižených, jednak by jimi povzbuzoval koupěschopnost společnosti. Také by jich dal víc státům a místním správám, aby ve chvíli nouze neomezovaly mandatorní výdaje a služby veřejnosti. Krom toho by Krugman použil veřejné peníze na stavbu „hladové zdi“. Promiňte tuhle připomínku ekonomického receptu z českých dějin. Americký ekonom to tak samozřejmě neformuluje. Říká prostě, že by veřejné peníze směřoval do veřejných prací (do zlepšení silniční sítě, do oprav mostů atp.) Podle něj tentokrát neplatí, že než se takové práce rozběhnou, je dávno po krizi. Neboť naděje, že tahle krize taky brzo pomine, jsou prakticky „nulové“.
Nejde mi o ten jeho pesimistický závěr, ale o poučení. Vydalo by na další komentář pokusit se srovnat Krugmanův recept se Sarkozyho receptem na hospodářskou recesi, kterou francouzský prezident - a nejen on - předpovídá už také Evropě. Krugman by hospodářskou dynamiku obnovoval jinak než přímou pomocí ohroženým průmyslovým gigantům, jak by to chtěl Sarkozy.
Nicméně všechno je to u Krugmana i u Sarkozyho o roli veřejných peněz v liberální ekonomice. Přičemž ta dvě jména - Krugman a Sarkozy - mi v minulém odstavci posloužila jen jako příklady dvou možných pojetí role státu v ekonomice liberálního typu. Podle mě je dobré o tomto tématu něco vědět, protože se na určitou dobu stává jednou z hlavních otázek seriózní politické diskuse na všech úrovních.