Ručník, který německý kancléř nečekaně hází do ringu, není jen ručník jeho osobní bezradnosti. Na německou realitu těchto dnů se můžeme dívat také z evropského pohledu.
Svět podle Zdeňka Velíška (3)
Němci kráčí k předčasným volbám
Kancléře udolala jednak nechuť většiny Němců akceptovat politiku reforem, kterou jim jeho vláda vnucovala, jednak neschopnost jeho vlády přivést zemi k vyšším ekonomickým výkonům - a tak začít snižovat nezaměstnanost a upevňovat sociální jistoty, které veřejnost považuje za ohrožené právě těmi vládou prosazovanými reformami. Kancléř nenašel cestu z bludného kruhu, který zná řada evropských vlád: bez reforem to nejde, ale bolestivé reformy (snižující například příspěvky v nezaměstnanosti, zdravotní dávky a podíl státu na zabezpečení stáří), vláda neprosadí. To dřív ztratí půdu pod nohama. Je to v dnešní Evropě modelová situace, i když to všude nevezme stejný konec. Model jejího nejlepšího ukončení poznáme asi až na základě nejrůznějších pokusů o řešení. Ten kancléřův budeme možná schopni vyhodnotit už na podzim, budou-li v Německu opravdu předčasné volby. O čem se v referendu hlasuje?
Ještě před tím, už za pár dní, se k tomu, co jsem tu nazval evropskou modelovou situací vyjádří Francouzi. Sice budou hlasovat o evropské ústavní smlouvě, ale debata, která k referendu o ústavě už dlouho běží, ukazuje, že hlasovat se bude především o neúspěších domácí politiky. Ve Francii se pravicová vláda pokouší v podstatě o totéž, o co usiluje levicová vláda v Německu. A Francouzi se toho bojí.
O loňských českých volbách do Evropského parlamentu se dá říci cosi podobného. Nízká účast na nich vyjadřovala nesouhlas s politikou vlády. Také vyústění loňské české „minikrize” bylo podobné tomu nynějšímu německému. U nás ovšem odešel jen premiér (Špidla), vládní koalice zůstala u moci.
A abych kvůli vyváženosti dodal ještě jeden příklad z druhé strany politického spektra, připomenu potíže italské pravicové vlády „podnikatele“ Berlusconiho (on sám se tak v minulých dnech označil). Kdykoli zkusí nastolit téma penzijní či jiné podobné reformy, hned má na krku generální stávku a jeho vláda se potácí nad propastí.
Kdo v Evropě tyhle potíže nemá? Ty vlády, které mají tak dobré výsledky, že když hovoří o reformách nebo je i nastolí, nevyděsí voliče a – především – neotřesou národní ekonomikou. A nemá smysl zkoumat, zda to jsou spíš vlády sociálně či liberálně zaměřené. Španělská je dnes výrazně sociální (ovšem mladá, takže leccos ještě může zkazit), britská, ač labouristická, je znatelně méně sociální, ale obě se řadí k těm, na něž popsané problémy zatím nedoléhají. Dánská vláda rovněž není levicová, zato ale udržuje tak vysoké daně, na jaké by se mnoho levicových vlád neodvážilo ani pomyslet. A přesto má doma naprostý klid.Kde hledat recept na evropské problémy
O tom, že hlavolam vzájemné souvislosti reforem a sociálních jistot se asi nikde v Evropě nevyřeší jen výměnou vlády za vládu opačné orientace, svědčí komentáře, které se objevily v souvislosti s nynější perspektivou změny vlády v Německu. Za prvé se v nich říká, že Schröderovi se může ještě do případných podzimních voleb podařit přesvědčit Němce, že reformy, kterých se bojí, budou bolet ještě víc, nebude-li už příští vláda levicová. A za druhé se říká, že CDU bude muset postupovat podobně jako SPD, bude-li chtít oživit ekonomiku. Jinými slovy ani CDU nedokáže léčit evropský neduh bezbolestně. Jsou tedy marné veškeré naděje vkládané v jednotlivých evropských zemích vždy v opačnou politickou formaci, než ta která právě ztroskotává? (Budete-li o tom přemýšlet, pak přemýšlejte jen o vládách ztroskotávajících na tom, o čem je tu řeč, tedy na spletitostech vzájemné závislosti mezi reformami a sociálními jistotami. Poslední krizi české vlády tohle nevyvolalo!).
Řešení neduhů, které v současnosti oslabují evropský civilizační model, bude možná dobré hledat a realizovat na evropské úrovni. Odpovídalo by to podmínkám globalizovaného světa, v nichž žijeme. Ostatně leccos z toho, co už se na evropské úrovni realizuje nebo připravuje, k řešení těch neduhů směřuje.