Teď není řeč o imaginární dívce z písničky Olympicu, na jejíž "strašně pěkné nohy" autor coby "hlupák zase naletí", ale o konkrétní postavě české politiky. Kdybychom hádali, koho měl premiér Topolánek na mysli, když po prohraných volbách tvrdil, že měl "vyhodit víc lidí", byla by asi tato figura na předním místě.
Nebezpečná postava
Řeč je o muži, jehož reformy (nejen dle lokálních listů, ale např. i podle ankety MF DNES) byly hlavní příčinou debaklu ODS v krajských volbách: o Tomáši Julínkovi. Coby vyznavač neoliberální politiky vždy usiloval o otevření zdravotnictví soukromému kapitálu s možností privátního zisku. Pro pořádek: Julínek není jediným autorem kontroverzní reformy, spolu s ním ji dávali dohromady „zkušení odborníci“ Pavel Hroboň a Tomáš Macháček, stojící nyní v pozadí. V ministerské funkci na své metody Julínek upozornil zrušením samostatnosti světově renomovaného Ústavu hematologie a krevní transfuze, spolu s necitlivým odvoláním ředitele ústavu Pavla Klenera. Nejasné pozadí těchto kroků s možností prodeje uvolněných prostor potvrzovalo, že Julínkův zájem o zdravotnictví může být do značné míry privatizační. I když nakonec jediným výsledkem Julínkových reformních snah bylo zavedení správních poplatků (paragrafové znění návrhů reformních zákonů do parlamentu ani nedorazilo), způsob jeho ministrování se stal synonymem asociální politiky. Protijulínkovských nálad využila levice jako ideálního klacku k frontálnímu útoku na pravici a na celou koaliční vládu. Řečeno slovy klasika, kdyby Julínka nebylo, musela by si ho levice vytvořit - jinak by uspěla sotva.
Dalším, koho by Mirek Topolánek rád vyhodil, je samozřejmě Vlastimil Tlustý. Ale to byl původně jeho nepřítel osobní, který se vyvinul ve vnitřního škůdce ODS, jakmile poznal, že jeho kariéra v této straně končí. Tlustému je teď srdečně jedno, padne-li celá ODS, hlavně padne-li Topolánek, na čemž pracuje pilně a s chladnou nenávistí. Vina Mirka Topolánka spočívá tedy především v toleranci Julínkových záměrů a slabému postupu vůči Tlustému.
S takovými pomocníky v táboře ODS nebylo pro Jiřího Paroubka těžké vyhlásit, že „volby budou referendem o vládě“. Třebaže šlo o pouhé přání změnit smysl voleb, toto přání se skoro vyplnilo. Ještě víc však byly volby referendem o Julínkových poplatcích, o jeho záměru privatizace nemocnic a zdravotních pojišťoven. Paroubek přesně věděl, pro koho tyto volby mohou být „protestní“. Většině voličů v krajích bylo nad čtyřicet i padesát let, a ti Julínkovy snahy o zásah do „svatého práva“ na bezplatné zdravotnictví prostě netolerovali. Ani si přitom neuvědomili, že kontroverzní reformy neprojdou tak jako tak - a to i bez voleb - protože v parlamentu nezískají podporu lidovců a zelených (o levici nemluvě). Jenomže Julínkův předem prohraný boj (plus poplatky) Paroubek šikovně využil v předvolební kampani a efekt se dostavil. Na plakátech ČSSD přitom nefiguroval ani radar, ani česká mise v Afghánistánu, ba ani Lisabonská smlouva, ale třicet korun u lékaře a drahota.
Pro seniory a sociálně slabší skupiny bude košile vždy bližší než kabát, takže se není co divit, že na Paroubkovy manipulace s předmětem voleb ochotně slyšeli. Ne tedy nějaké umazání od hlasů pro partaj, jejíž příznivci se střílejí, ale řádně protestní volby proti třicetikorunovému poplatku. A na to také doplatily obstojně řízené kraje; jako slepí k houslím ke krajským postům přišli (pro nedostatek lepších) i politici Paroubkem dříve vyhození.
Ale že by opravdu nastávala ona slibovaná změna, například v politické kultuře? Poslanec a kandidát na hejtmana v jedné osobě David Rath (původně v ODS, pak v SD-LSNS a od r. 2006 v ČSSD) to uvedl na pravou míru. Ponechá si poslanecký mandát za 61 tisíc korun a stane se hejtmanem za 90 tisíc. Přijde si tak na plat premiéra a navíc může mít i další tisíce za funkci předsedy zdravotního výboru a místopředsedy klubu. Proč ne, on přece musí živit dvě rodiny. „Každopádně bych nechtěl narušit nějaký ustálený zvyk naší politické scény,“ odvolává se na zavedené a příjemné mnohoobročnictví. Tak jakápak změna! A že je „nebezpečnou postavou“ jakékoliv strany, to už David Rath také dokázal. Například diktátem čtyřmilionového závazku poslušnosti kandidátů ČSSD. Připomněl tím „osvícené“ praktiky doktora Sládka a popřel ústavní nezávislost volených zástupců. O nebezpečné postavy v politice zřejmě nikdy nebude nouze.