17. listopadu 1808 zemřel v indiánské osadě Goshen v Ohiu za zpěvu delawarských pohřebních písní, které sám složil, téměř 88 let starý kmet Ganousserarcheri, příslušník kmene Munsijů. Odcházel z tohoto světa s vnitřním pokojem, dokonce bychom mohli říci, že po celoživotních nesnázích ochotně, zároveň však hluboce ctěn a milován svými "rudými bratry".
Naše trochu jiné osmičkové výročí
To osmičkové výročí je na první pohled zřetelné, ale proč „naše“
Muž, o kterém jsem v úvodním odstavci psal, se nenarodil v žádném indiánském wigvamu v Severní Americe, ale s občanským jménem David Zeisberger přišel na svět 11. 4. 1721 na zemědělské usedlosti zvané Horní dvůr nedaleko Suchdola nad Odrou, na severomoravském Kravařsku. Rodné vlasti si však příliš dlouho neužil. Již v roce 1726 s ním a jeho sourozenci utekli rodiče do ciziny, a opustili tak svůj slušný majetek, protože jim bylo cennější uchovat svou víru a čistotu svědomí, než se podrobit nejdelší totalitě v našich dějinách, jak ji reprezentovala nelítostná rekatolizace. Od Bílé Hory již uplynulo více jak 100 let a stále zde žili lidé, kteří se věrně drželi své evangelické víry, v případě Davidových rodičů Jednoty bratrské.
Jejich cesta vedla do nedávno založené osady Herrnhut (česky Ochranov), kterou na svém panství v Horní Lužici dovolil vybudovat hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf, aby se měli kam uchýlit exulanti, kteří z náboženských důvodů odcházeli z Čech a Moravy.
Do Nového světa
Zeisbergerovi však v Ochranově dlouho nepobyli - vydali se spolupracovat s misionáři do Georgie, kde hrabě Zinzendorf pořídil nějaké pozemky. Patřili tak do počáteční vlny bratrské misie, která se stala v mnoha zemích různých kontinentů skvělým dokladem o křesťanské víře, lásce a naději. Mladý David byl zatím umístěn v Holandsku, aby si osvojil potřebné školní vědomosti. Zvláště při studiu latiny se projevilo jeho mimořádné jazykové nadání. Ve škole však byl křivě nařčen z krádeže, a tak se vydává ve svých patnácti letech na dobrodružný útěk přes Anglii za rodiči. V Georgii se však bratrským osadníkům mnoho nedařilo, i pro nátlak Španělů z Floridy se posouvají severněji - do Pensylvánie. Jde s nimi už ni mladičký David a spolu s ostatními pracuje na založení osady Bethlehem, která se stala střediskem Jednoty bratrské (v angličtině „Moravské církve“) v Severní Americe. A v založené škole se poprvé seznamuje s indiánskými jazyky, především s různými dialekty irokézské federace. (Jen na okraj - Bethlehem, kde je Theologický seminář a skvělý archiv Jednoty bratrské, navštívil v roce 1991 i pan prezident Václav Havel.)
Projevuje se Davidovo nadání na jazyky - ovládá plynně několik indiánských jazyků a nářečí, stává se uznávaným překladatelem. Ale jeho zájem je v prvé řadě duchovní - slouží mnoha různým kmenům (Lenapům, Mohawkům, Mohykánům, Irokézům, Onondagům) zvěstí o milujícím Bohu a Spasiteli Ježíši. A podle dobrých zvyklostí Jednoty bratrské to vše doprovází praktickým zájmem o všední život indiánů i o výchovu a vzdělání jejich dětí.
Romantika bez závoje
Tento sloupek neposkytuje dostatek místa pro podrobnější popis dobrodružného Zeisbergerova života. Je nutné si uvědomit, že se pohyboval na rozlehlém území, od zmiňované Georgie až k Velkým kanadským jezerům. A že jeho cesty nebyly vždy dobrovolné - utíkal se svými druhy před válečným běsněním. Dotýkala se jich řada válek - francouzsko-indiánská, anglicko-francouzská, válka 13 amerických kolonií proti Britům o nezávislost, nevinně čelili odplatě za Pontiacovo povstání proti bílým kolonistům… Zeisberger založil několik osad pro indiánské křesťany, které byly naprosto mírumilovné a neutrální. Každá válčící strana je chtěla získat do svých řad - a když se to nepodařilo, stali se tito indiáni a jejich misionáři automaticky nepřátelé podle úsloví „kdo není s námi, je proti nám“. I proto byl Zeisberger několikrát vězněn.
Snad nejhorší věc, která tyto osady potkala, byl tzv. Gnadenhuttský masakr - to když v roce 1782 skupina bílých hraničářů pod vedením kapitána Davida Williamsona přepadla tuto osadu křesťanských mírumilovných indiánů, všechny její obyvatele zahnala do kostela a zapálila jej. Po těch, kteří se snažili z plamenů uniknout, hraničáři bezhlavě stříleli. Hle, „mrtvý indián, dobrý indián“ v konkrétní praxi. O život tak přišlo na 90 mužů, žen a dětí, včetně teprve dvouměsíčního mimina. Jen 2 muži unikli. David, zakladatel Gnadenhuttu, byl v té době - naštěstí - opět ve vězení… Ale stojí za to si podle jeho deníků připomenout, jak Zeisberger uzavíral před Bohem v modlitbě tento rok: „… na kolenou prosíme o odpuštění svých vin a s povzbuzenými srdci vstupujeme do nového roku…“
Dílo zůstává
Uveďme několik nejdůležitějších spisů Davida Zeisbergera. Jsou to: Německo-delawarský slovník, Sbírka písní pro indiánské křesťany, Kázání pro děti, Studie o onondagšské gramatice, Sedmidílný anglicko-onondagšský slovník, Historie severoamerických indiánů, Německo-onondagšský slovník, dvě Gramatiky indiánských Delawarů… Samozřejmě, že pro indiány překládal do jejich mluvy i různé části Bible. Ne vše bylo ovšem publikováno. Při této rozsáhlé jazykové práci oceňme, že ji David netvořil v klidu pracovny, ale uprostřed namáhavé práce, na cestách. A navíc byl prvním, kdo některé indiánské jazyky zachycoval písemnou formou. Nedocenitelné jsou jeho deníky (které si psal jako většina bratrských misionářů a církevních pracovníků), ty z let 1772-81 byly teprve asi před 10 lety přeloženy do angličtiny a vydány ve vědeckém zpracování; a pro Zeisbergerovy znalosti a životní osudy poskytují jedinečný materiál ke studiu historie Spojených států v tomto období.
David Zeisberger je označován jako Velký apoštol indiánů. Ovšem ne ve všem uspěl, např. v dost utopistické, ale pochopitelné představě vytvořit z Ohia stát křesťanských indiánů, kde by byli chráněni i před zhoubným vlivem bílé civilizace… Jako jeho přesvědčivé vysvědčení však slouží skutečnost, že o něm jeho indiánští přátelé nikdy nemluvili jako o Evropanovi, považovali jej za „svého“ a také mu nikdy přes své trpké zkušenosti nepředhazovali, jaká nevyslovitelná muka jim způsobili ostatní bílí muži.
V rodném městě Davida Zeisbergera, v Suchdole nad Odrou, je péčí spolku Moravian zřízeno muzeum bratrské misie. Autor těchto řádků si slibuje, že se tam také někdy podívá. Jen málo chybí, abychom toto slavné osmičkové výročí ani nezaznamenali - a přitom v celých svých dějinách máme málo událostí a osobností, na které bychom mohli být více hrdí.