Jak je důležité míti “Lisabon“

I když Ústavní soud výrazně popostrčil Lisabonskou smlouvu vpřed, v parlamentu ani u prezidenta Klause stále nemá vyhráno. Předně proto, že soudci zatím vyřídili jen námitky Senátu a prezidentské výhrady pouze k určitým částem smlouvy. Možnost napadení dalších článků je otevřená a může ji využít jak programově odmítavá KSČM, tak ODS ve smyslu svého kongresového zákazu předávat další kompetence na úroveň EU.

Argumentace ústavních soudců také nebyla stoprocentně přesvědčivá. Aby prokázali, že smlouva nenaruší českou svrchovanost, uchýlili se k novému výkladu pojmu suverenita, již dnes již „nelze chápat absolutně, ale spíše prakticky“. Přenesení určitých kompetencí státu podle nich není „pojmovým oslabením svrchovanosti státu“, ale naopak „může v důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku“. K tomu však soudci nedodali, že samo rozhodnutí o společném postupu může být při zmenšení váhy českého hlasu v dokonalém rozporu s českým zájmem. Na druhé straně otevřeně přiznali, že související článek smlouvy 216 „je pro svou vágnost na hranici slučitelnosti s nároky na určitost textu právní normy, resp. s nároky na určitelnost přenosu pravomocí na EU“. Tato vágnost podle soudců nicméně „nedosahuje intenzity pro vyslovení rozporu s ústavním pořádkem“, takže prostor pro různý výklad zůstává otevřen. Neméně vágní je ovšem i pojem „nezbytnosti k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie“, který může umožnit přijímání opatření nad rámec unijních kompetencí.

Nález Ústavního soudu byl nepochybně dlouho připravován a nese stopy politického zadání. Úspěšná ratifikace Lisabonské smlouvy se stala téměř povinnou vstupenkou k našemu předsednictví EU. Už v Lisabonu donutil očekávaný nástup do čela EU premiéra Mirka Topolánka „se skřípěním zubů“ podepsat smlouvu, která je jen kosmetickou úpravou francouzským a nizozemským referendem odmítnuté euroústavy. Cožpak zuby, ty jsou Topolánkovy, ale co by ratifikace takového dokumentu znamenala pro nás občany? Půjde opravdu o rozhodnutí „mezi Lisabonem a Moskvou“, jak tvrdí premiér? Vzhledem k našemu funkčnímu zapojení v evropské sedmadvacítce a plnoprávnému členství v obranné struktuře NATO se orientací na Rusko strašit nemusíme. I bez ratifikovaného „Lisabonu“ a pod surovinovými tlaky či vojenskými výhrůžkami Moskvy nás chrání smlouva z Nice a atlantické spojenecké svazky. Naopak nejvyšší představitelé EU Barroso, Sarkozy a Solana, kteří opakovali kremelskou bajku o stažení ruských agresorů z Gruzie, názorně předvedli, jak je jim suverenita demokratických států na východ od Bruselu drahá.

Prolisabonská psychóza v poslední době dělá z české ratifikace smlouvy takřka otázku života a smrti celé unie. Čtyřleté zkušenosti s členstvím ČR v EU ale nesvědčí o velkém nadšení občanů postoupit unii další pravomoci, přijít o právo veta a přijmout systém rozhodování, znevýhodňující malé státy. Jak prokázal poslední průzkum veřejného mínění agentury STEM, s přijetím Lisabonské smlouvy nesouhlasí 55 % dotázaných Čechů. A to i přesto, že o přesných dopadech smlouvy na Českou republiku nemají tři čtvrtiny respondentů jasné povědomí. Jakkoliv je tedy nejviditelnější český odpůrce ratifikace prezident Václav Klaus z různých důvodů politicky problematickou postavou, zdá se, že i v otázce smlouvy vystihl náladu veřejnosti a dál hraje na osvědčenou populistickou strunu. Dostává se tím i do rozporu se značnou částí ODS, jíž čestně předsedá, a která o ratifikaci na nadcházející konferenci jistě bude jednat. Tlak na rozhodnutí ODS ještě zvýšila včerejší pohrůžka Jiřího Paroubka, že pokud Topolánek nepředloží smlouvu k ratifikaci do konce roku, nemůže počítat s podporou ČSSD v době předsednictví Rady EU.

Každé rozhodnutí bude těžké. Buď se smířit se smlouvou, která zdaleka není ideální pro nás ani pro další menší země unie, nebo riskovat mezinárodně organizovanou ostudu Česka coby předsednické země EU bez ratifikované smlouvy. Zatímco v prvním případě bychom měli problém zhrzeného prezidenta, ve druhém bychom navíc měli na talíři syndrom jeho vítězství nad Evropou. Což by asi chutnalo ještě mnohem méně.

Vydáno pod