Osmičkový rok 2008 se nepřiřadí k těm, které se staly milníky v historii země, regionu či světa. Letošní rok stihl jen ohlásit, že několik změn, které by mohly být za milníky považovány, je asi na obzoru. U některých budeme rádi, když se stanou, jiných se už dopředu bojíme a byli bychom raději, kdyby se podařilo je zažehnat. Jedna z těch obávaných už se přece jen stala.
Svět podle Zdeňka Velíška (130)
Světový finanční systém ztratil svou důvěryhodnost
To samo o sobě silně zamíchalo politickými prioritami vlád i mezinárodních institucí. Například absolutní - i když teprve v poslední chvíli vzniklá - priorita francouzského předsednictví Evropské unii vrátit do hry Lisabonskou smlouvu po jejím irském odmítnutí byla zastíněna snahami o zkoordinování finančních injekcí, kterými jednotlivé členské státy zachraňovaly bankovní pilíře svých národních ekonomik. Vzájemná domluva nebyla nutná jen kvůli zachování stejných podmínek mezi zeměmi operujícími ve stejném systému jednotného trhu. Byla nutná také proto, že záchrana bank a později i průmyslových gigantů a jejich subdodavatelů si vyžaduje masovou účast státního kapitálu. A to je v rozporu se zásadami liberalismu, na nichž stojí jak ekonomika v EU, tak téměř všechny ekonomiky světa.
Poslední letošní číslo The Economist nadepisuje svůj hlavní článek „Farewell, free trade“ a v prvním Newsweeku z příštího roku, jak už oznamuje jeho internetová verze, kraluje titulek „Soumrak kapitalistických bohů“(„Twilight of capitalist gods“). Ano, je pravda, že těžká krize vyvolává těžkou hysterii, je pravda také to, že k hysterii tíhnou média naší doby, je ale také pravda, že Alen Greenspan, jeden z „bohů“ nekompromisního liberalismu, přiznal, že se mýlil, když po celou svou kariéru a hlavně jako prezident FED věřil, že finanční trhy jsou autoregulační.
„I made a mistake in presuming that the self-interests of organisations, specifically banks and others, were such that they were best capable of protecting their own shareholders and their equity in the firms,“ Greenspan v Kongresu USA, 23.10.2008
Ač to nesouvisí s cílem tohoto komentáře, tedy se zhodnocením roku, chci říci na okraj, že k poznání téhle pravdy mohla americké kongresmany přivést slova, která jim vmetl už před rokem do tváře Evropan Nicolas Sarkozy, také na půdě Kongresu USA. Sarkozy už dávno volá také po dohledu vlád nad netransparentním světem financí. Nejdřív se nesetkával s pochopením (šel proti proudu), nakonec mu ale krize pomohla přesvědčit - opět ve Washingtonu - celou G-dvacítku, že je záhodno vymyslet a v globálním měřítku uskutečnit reformu systému regulace finančních operací. A ještě jedna poznámka na okraj: k přenesení funkce globálního „brain-trustu“ z G-8 na G-20 dal během své letošní půlroční „vlády“ nad EU podnět také Evropan Sarkozy. Finanční krize mezitím rozpoutala hospodářskou recesi. Noviny pak tento odborný termín začaly nahrazovat i u ekonomických fenoménů termínem krize, schopným působit na laickou veřejnost mnohem zlověstněji. Právě slovem krize na prvních stránkách deníků ohlašoval rok 2008 pro blízkou budoucnost podstatnou změnu. Buď ji v našich životech a v uspořádání věcí veřejných i věcí volného trhu vyvolá náprava systémových chyb, které krizi vyvolaly, nebo ji vyvolá sama krize. To v případě, že vlády společně, nebo alespoň v principiální rámcové shodě, nápravu chyb nevymyslí a neuskuteční a krizi nezažehnají.
Další předzvěst (možných) změn: Obamovo zvolení
Nepatřím k těm, kteří od Ameriky čekají vše, co si neumějí zjednat sami, nebo co nechtějí budovat spolu s ostatními Evropany (a v rámci silné Evropy pak i s Američany). Přesto rád přiznám, že Obamovo zvolení vnímáme asi všichni jako předzvěst možných změn světového dosahu. Jestliže ten muž splní v čele Spojených států amerických všechna očekávání, připojí se rok 2008 zpětně k těm nejsvětlejším osmičkovým rokům. (Ty, jak víme, nepatří jen do dějin naší země). Ostatně mnoho lidí jistě považuje právě uplynulý rok za přelomový už díky tomu, že v historii Spojených států a jejich hegemonismu ukončil Bushovu éru. Dějiny jí asi nebudou přičítat mnoho pozitivního. Na jejím konci sahá oblast ozbrojených střetů od pásma Gazy až po Pákistán a demokracie, kterou chtěl Bush silou šířit a chránit, je ohroženější, než bývala, a to nejen v oblastech ozbrojených střetů.
Před nového prezidenta Spojených států nakupil rok 2008 tolik téměř neřešitelných problémů, že by nikdo neměl být zklamán, nedokáže-li zbavit Ameriku a svět všech. Z přemrštěných očekávání spojených s nástupem Baracka Obamy do Bílého domu může ale vzniknout ještě větší škoda než pouhé zklamání. Ukončení Bushovy éry v Americe vzbuzuje v mnoha lidech ostatních kontinentů i v mnoha politicích „starého světa“ naději na obnovení tzv. multilateralismu v globální politice. Jiní skromněji předpovídají jen vytvoření multipolárního světa. Mnoho evropských politiků obdařených evropským duchem pak doufá, že by v něm Evropa mohla být jedním z pólů, tedy jedním z rozhodujících hráčů globální politiky.
Ovšem „čekání na Obamu“, při němž jsou oči světa znovu a ještě dychtivěji obrácené jen k Bílému domu, v naději, že změna světa - tentokrát k lepšímu - opět přijde odtamtud, prodlužuje pasivitu a mění ji v jakousi odevzdanost do rukou „toho, který přichází“. Přesněji, který teprve přijde, aniž vlastně dobře víme, s čím přijde. Takový přístup ani samotnému Obamovi nepomůže překonat v americké globální politice stereotypy jejího bushovského hegemonismu, i kdyby si to sám osobně velice přál.
Letošní rok nepromarnilo Rusko. A to přes (formální?) předávání moci v Kremlu. Rusko skutečně pracovalo na tom, aby svět v okamžiku zániku Bushovy éry nezůstal unipolární. A tak konfrontační atmosféra houstla. Má-li se tímhle zapsat rok 2008 do dějin, nevěští to pro Evropu, a nejvíc pro střední Evropu, nic dobrého. Klidu si v české kotlině a v jejím okolí příliš neužijeme.