Když na Nový rok Mirek Topolánek vyslovil datum prvního listopadu 2009 jakožto den nikoliv snad našeho vstupu do eurozóny, ale pouze jako den, kdy vláda onen vstup oznámí, vyvolalo to ve mně stejné rozpaky a nejistotu, jako všechny velmi rozporné diskuse na toto téma. Člověk už se ani neptá, proč premiér řekl to oznamovací datum právě teď, kdo mu to asi poradil a proč se tato věc odsunula zase až skoro o celý rok, když sousední Slováci právě prvního ledna už začali odvážně euro používat povzbuzováni sympatiemi některých novinářů.
Nevěřte nikomu v kravatách…
Laikovi je věru těžko zaujmout v této věci názor vyplývající z nějakého hlubokého vlastního poznání. Netrpělivost našich exportérů v této věci je hnána jejich profesionálním zájmem, což ještě nemusí potvrzovat objektivní správnost tohoto jejich hlasitě vyjadřovaného mínění. Podobně se mohou mýlit politikové, u nichž, jak známo, nejčastěji rozhodují ohledy na to, co si někdy třeba jen instinktivně myslí jejich voliči. Někdy také politici podléhají sami různým předsudkům, z nichž se vytváří jejich takzvaná politická vůle, která bývá tak či onak zaujatá. Zdá se, že právě tato politická vůle rozhodla u Slováků, a to už za vlády Dzurindovy, na kterou v tomto případě Robert Fico beze změn navázal.
Není pochyb, že v tom sehrálo svou úlohu stále ještě plně neukojené sebevědomí ze získání vlastní slovenské státnosti. Tento optimismus ostře kontrastuje s euroskeptickým pesimismem našeho Václava Klause i s vnitřní nejistotou Mirka Topolánka, kteří oba naše přijetí eura pod nejrůznějšími záminkami co nejvíce oddalují. Ale nejsou to jen oni dva. Třeba v pátečních Lidových novinách z minulého týdne vedle až přehnaného optimismu slovenského ministra financí Jána Počiatka byl otištěn i názor na slovenský vstup do eurozóny od Alexandra Tomského, který vystudoval ekonomii v Anglii a právě z tohoto britského pohledu teď lomí nad Slováky rukama. Píše, že euro není měna ekonomická, ale politická a nelze prý proto brát vážně názory politiků angažovaných na jeho zavedení. A i když připouští, že vzhledem k nízkým daním Slovensko možná euro přežije, slovenská ekonomika tím bude prý výrazně přidušena.
Není divu, že diametrální rozpory odborníků jen zvyšují rozpaky našich běžných občanů, jak se k zavedení eura postavit. V Lidových novinách z patnáctého prosince čteme vedle sebe tato vyjádření - Václav Klaus: „Skutečnost, že Česká republika v době globální finanční krize má vlastní měnu, je výhodou, neboť koruna pomáhá domácí ekonomiku izolovat od negativních důsledků světových ekonomických šoků a je efektivní bariérou proti proniknutí finanční krize.“ Tolik tedy Václav Klaus.
Dále názor Miloše Zemana: „Euro by Česká republika měla přijmout co nejdřív. Tvrzení, že koruna chrání domácí ekonomiku před krizí, je absurdní, jak dokládá příklad Islandu.“ Toto Zemanovo tvrzení je tedy zcela protichůdné tomu Klausovu, i když oba vystudovali stejnou Vysokou školu ekonomickou v Praze a v politice si po několik let opoziční smlouvy docela dobře rozuměli. A konečně názor absolventa školy americké, profesora Jana Švejnara: „Jednotnou evropskou měnu musíme přijmout co nejrychleji, a to od počátku roku 2012. Měli bychom se snažit tam jít a dělat to v klidu, abychom nevzbudili jakékoliv podezření, že děláme něco neobvyklého.“ Konec citátu z Jana Švejnara.
Jak vidět, co ekonom, to jiný názor a propast mezi některými z nich lze těžko překonat nějakým kompromisem, když se ty názory navzájem často vylučují. Pak nezbývá nic jiného, než se zamyslet nad názory libanonského křesťana žijícího v Americe Nassima Nicholase Taleba. Ten v sérii novinových rozhovorů obviňuje všechny ekonomické analytiky, že opomíjejí možnou existenci sice neočekávaných a výjimečných, ale přesto občas existujících takzvaných černých labutí, které pak také někdy určují vývoj událostí. Takovou černou labutí, kterou nikdo nečekal, byla například první světová válka nebo jedenácté září 2001, ale do jisté míry i současná hospodářská krize, která se sice očekávat dala, ale s níž přesto ekonomové příliš nepočítali. Proto Taleb varuje: „Nevěřte nikomu v kravatách, kdo vám radí o vaší budoucnosti.“ Jenže, ptáme se my takto oslovení, komu tedy můžeme věřit? Což to zkusit se svým vlastním selským rozumem i s tím rizikem, že také do něho se nějaká černá labuť může vloudit.