Fotbaloví slávisté pláčí. Nejprve odešla do ruských stepí ikonka Tomáš Necid. Pak vyrazil Matej Krejčík, hráč, který svým pohybem z místa pravého beka dělal sešívanou hru. A nakonec mizí v Hamburku Mikael Tavares, který by si měl svoje dlouhé nohy pojistit jako modelka. Byly, jako když protivníka dusí dvě neodbytné a nenasytné anakondy.
Pochopitelné štěstí Mikaela Tavarese
„Co teď s námi bude?“ děsí se edenští. Potměšilí Sparťané se jim smějí a předpovídají smutné červenobílé jaro. Hospodští trenéři a funkcionáři mudrují: u nás nikdo nikdy silný a konkurenceschopný tým, který by dokázal prohánět evropské soupeře, nevybuduje. Hned, jak se někde začne něco jevit, rozprodají to. Peníze: klubu za přestup, hráči za smlouvu. Jak řekl Tavares: podmínky v Hamburku jsou se slávistickými nesrovnatelné. Vedení Slávie dodalo: nechtěli jsme mu bránit ve štěstí. Moralisté zabručí cosi o zkažené společnosti, vyhaslém klubovém srdci a prachách nade vše. Ale kdo z nich by nešel za lepším?
Kde jsou doby, kdy Slávia ve čtvrtfinále Středoevropského poháru 11. července 1938 porazila AS Ambrosianu 9:0. Tehdy nebyla obava, zda se některé z pražských S dostane alespoň do druhého kola této soutěže, v těch časech mající jakýsi smysl Ligy mistrů.
Zkazky starých zbrojnošů
Hamburk projevil zájem o Tavarese. Nikde jsme se nedočetli, že by po Slávii, Spartě nebo po nějakém jiném našem mužstvu zatoužil Abramovič či arabský šejk. Proto sotva dají hoši z Edenu či z Letné nějakému italskému, španělskému, o anglickém nemluvě, případně německému nebo francouzskému týmu devět gólů. To tak ještě mohl by i dnes pan Načeradec z Mužů v ofsajdu od Karla Poláčka po zápase ve Vídni říkat: „Udělat vejsledek v takovým prostředí, jako je hřiště na Hohe Warte, není jen tak. Musíš vědět, že mužstvo, podporováno zfanatizovaným obecenstvem, vydá ze sebe všecko! 2:4! To je docela čestnej vejsledek za tak těžkejch podmínek!“ Kde je, prosím, dneska tehdy vítězná rakouská First Wienna? A kde budapešťský Ferencváros, který se Slávií prohrál ve finále Středoevropského poháru? Kde jsou všechny ty slavné mančafty z malých zemí, které dělávaly evropskou kopanou? Vždyť i nedávno obdivovaný Ajax se propadá do bahna průměru. Vyhrávají bohatí. A tím pádem silní. Ojedinělí. Neustálé lamentace nad tím, že náš klubový fotbal klesá níž a níž, jsou zbytečné. Proč a skrz co by měl stoupat? Nedávno řekl Tomáš Galásek při návratu do Německa, kde bude hrát za zachraňující se klub, že už se těší na plné tribuny. U nás se těch pár diváků navzájem zná. Slávističtí funkcionáři Tavaresovi nebudou šlapat po štěstí. Vždyť by to také bylo sprosté, zvlášť když z toho vypadne též nějaké to euro pro chudičké sešívané. I ve fotbale se rozevírají nůžky, chudí chudnou, bohatí bohatnou. Když kdysi za bývalých fotbalových časů šněrovacího míče koupila bohatá Sparta vynikajícího útočníka Oldřicha Nejedlého z chudého Rakovníka (původně z ještě chudšího Žebráka /sic!/), nikdo se nedivil. Proč se divit nyní, že z chudých českých a moravských klubů odcházejí hráči za lepším. Tehdy dostávali venkované za šikovného kluka pět balónů a sadu dresů. (Nejedlý stál letenské 20 000 korun a přátelský zápas v Rakovníku - to se na rudé ještě chodilo a vstupné leccos vyneslo.) Dneska je Sparta také ráda, že jí přestupy hráčů k bohatším záplatují provoz.
Proto neposmívejte se, když náš mistr prohraje s Aston Villou, která prohání Chelsea, Manchester či Liverpool a Arsenal jí kouká do zadku. Nebude líp. Občas se sice zázrak urodí, ale generálně budou z fotbalových zemí Koruny české chodit Tavaresové za štěstím. Alespoň to štísko zkusit. Vědí, že tady žádné velké neudělají. Časy se mění. A fotbal s nimi.
Jen pro informaci: ona Ambrosiana, jíž Slávia dala před sedmdesáti lety devět gólů, se nyní jmenuje Inter Milán.