A bude to sprostý aneb hoven na pět bandasek.Před několika lety vytáhla radnice šestého pražského obvodu s výbornou reklamní kampaní. Na billboardech byla zobrazena lidská zadnice kálející pěkně do travičky s nápisem: Když může váš pes (proč ne vy)! Docela dobrá podívaná, snad i efektivní, to nevím. Protože sám od roku 1997 se psem žiju, nejdřív s modrou německou dogou Ondrou, teď s hnědým labradorem Radečkem a zvířata mám rád všechna, zatímco lidi jen některé, vím, na jak palčivý problém tahle reklama mířila. Myslím si ale, že ti slušní věděli a vědí, že je to fakt ekelhaft nechat to po psovi někde na chodníku, a uklízeli reklama nereklama, těm tupějším je to jedno a reklama jim nepomůže, resp. nezabere na ně.
Čeština před kamerou (91)
V celém tom prvním odstavci jsem se záměrně vyhnul používání takových slov jako třeba prdel nebo hovno. Na rozdíl od textu, který se objevil v jedněch pražských novinách. Apelujeme na všechny majitele psů, aby si uvědomili, že jejich není jen hafan, ale i jeho trus. Řekněme si to na rovinu. Za hovno svého psa jste plně odpovědni, přátelé. A následuje rozhovor, v němž redaktor zpovídá obsluhu toho čisticího vozítka-vysavače psích exkrementů, které občas v centru Prahy zahlídnu. Rozhovor se točil kolem toho, kolik tak hoven za den sebere (30litrovou bandasku je třeba někdy i pětkrát za šichtu vyprázdnit, vysvětluje pracovník.).
Echtovní ukázka toho, jak do textu dostat slova, která bývají tabuizována a o nichž odmalička víme, že takhle ne, takhle se nemluví. Jde o vulgarizmy, tedy takové lexikální prostředky zhusta soukromé konverzace, které jsou nositeli obhroublosti a dostávají se do rozporu s jakousi jazykovou etikou. Je jazykovou univerzálií, že všechny jazyky světa mají sprostá slova. Jejich uživatelé pak bývají vymezováni jako ti, kteří mají nižší vyjadřovací kulturu, a ti, kteří se snaží v té které konkrétní jazykové situaci dodržovat jazykové vyjadřovací standardy, hodnotí tohle vyjadřování negativně. Problém se může objevit tehdy, když si někteří na tenhle způsob vyjadřování uvyknou, kanonizují si ho automaticky ve svých projevech a to, co jiní za sprosté považují, oni přestanou tak vnímat. Stát se to může i vám. Nejdřív jste ve fázi překvapení, že se tohle slovo vůbec objevilo, pak na něj uvyknete a nakonec ho začnete sami užívat. Triáda překvapení - uvykání - užívání ale neplatí jen pro vulgární slova. Do češtiny se tak dostala třeba slova jako vole, do prdele, krávo, resp. dnes hlavně ty krávo, kurva, hovno. Tahle slova přestávají mít platnost podstatných jmen, stávají se z nich jakási kontaktní citoslovce, parazitní slova, jichž se nemůže zbavit ani jejich nositel, a často by to možná i chtěl. Ale nejde mu to. Celé to funguje tak, že existuje jakýsi společenský zákaz tahle slova neříkat, následuje pak porušení - překročení zákazu a to s sebou přinese nějaký následek: buď pocit provinění nebo nějaké napomenutí.
K tabuovým slovům přistupují knihy, učebnice, monografie různě. Většinou bývá slovo vulgární nahrazeno dopředu tušitelným a odhadnutelným „neutrálním“ a často víceslovným protějškem. Po 7denní pánské jízdě v létě na vodě se syn jedné z kolegyň pracující v ČT vrátil a od slavnostního přivítacího oběda si odskočil na malou, vyčurat se, vymočit se. Na otázku, kam jde, ale odpověděl tak, jak uvykl na vodě mezi dospělými chlapy: vychcat se. Ten malý vychovaný andílek porušil zákaz užívání takových slov, k němuž, resp. v němž byl vychováván. U dětí jsou tyhle odpovědi - reakce pochopitelné a omluvitelné, byť nás můžou přivádět do rozpaků až trapností (Když potkáte pozůstalé jdoucí z kremace babičky, vy je pozdravíte, těžko můžete tušit, že váš malý syn na váš pozdrav dobrý den dodá dobrý den, dobrý den, bába letí komínem.). Nevinná slovní říkanka, kterou jste ho sami naučili, se rázem obrátí proti vám.
Jde tedy o případy, kdy jsou tyto prohřešky omluvitelné/přípustné pouze mezi těmi nejbližšími, a to v těch případech, kdy víme, že si zkrátka můžeme dovolit být sprostí; a pak právě snad i u malých dětí. Jejich jazyková intuice a kreativita jsou totiž jen stěží předvídatelné.
Další takovou skupinu tvoří věci spojené s tělesností, každodenní činností, která je tabuizována rovněž. Je to opět pochopitelné. Spadá do oblasti privátní, kde nikdo nechce být rušen, pozorován, viděn. Zajímavé ale je, že jednoslovné výrazy typu kakat, čurat/čůrat uvádějí slovníky jako přijatelné ekvivalenty jejich neslušným protějškům srát, chcát, ale s poznámkou dětský nebo hovorový, nikoli neutrální. Buď tedy čeští autoři slovníků nechtějí tahle slova zařadit do skupiny neutrálního vyjadřování, nebo čeština zkrátka neutrální výrazivo pro tyhle dennodenní nezbytné činnosti nemá. Ono je totiž zvláštní i to, že učebnice často uvádějí jako příklady takových privátních tabuizovaných slov, která se vyjadřují eufemizmy nebo různě opisem, zhusta jen oblast smrti, úmrtí (Podívejte se, kolik jen „nevhodných“ slov uvádí Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého: chcípnul, zcepeněl, natáhl brka, bačkory.).
Jako by přitom ale neexistovaly jiné oblasti: vyměšování (srát) atd. Stydí se autoři? Možná ano, a opět je to pochopitelné. Ona existuje jakási propustnost hranice vulgarity. Chcípnout z „oblasti“ smrti - jakkoli je vulgární a neuctivé, není zřejmě tak nepřijatelné jako třeba šukat z „oblasti“ sexu. A doporučované společensky přijatelné ekvivalenty: umřel, skonal, zemřel, zesnul nebo souložit, milovat se. Kakat. Nebo snad vylučovat stolici, protože jednoslovné stolicovat čeština nemá.
Dodám jen poznámku zpravodajské češtiny. Někteří diváci se pozastavují nad tím, když slyší v našich zprávách, že někdo umřel. Očekávali by spíš zemřel. Tvar umřel hodnotí jako nespisovný. Není ale takový. Dvojice slov zemřel - umřel může mít snad různou stylovou platnost, ale obě ta slova jsou spisovná. Umřít má na rozdíl od zemřít jednu výhodu. Zemřít je totiž defektní, nemá svůj nedokonavý protějšek (zmírat se dnes vůbec neužívá, jde o podobu velmi knižní). Umřít - umírat je co do vidu „kompletní“. Lidé zkrátka umírají, umřou. Nebo zemřou. Ale takový už je život.
A taková je i čeština. K tématu se vrátíme ještě v příštím povídání.