Úvodem bych se rád omluvil, že jsem si jako nadpis vypůjčil právě název Skácelovy sbírky. Ta sice s obsahem následujících řádek absolutně nesouvisí, ale nic lepšího mě nenapadlo. Vlastně to ani není moc o víně, spíše mě inspiroval nový průzkum, který udělali v Británii ke Světovému dni knihy. Podle něj asi 65 procent respondentů svému okolí tvrdí, že četli knihy, které přitom ani neotevřeli, ba dokonce ani neměli v ruce. Nejčastěji se dotázaní přiznávají, že v tomto směru lhali o Orwellově 1984, Tolstého Vojně a míru, Bibli, Joyceově Odysseovi nebo Proustově Hledání ztraceného času.
Kdo pije potmě víno
Nechci tu polemizovat s tím, jestli to je opravdu jen 65 procent; osobně se domnívám, že spíš 98, a moc by mě zajímalo, jak by podobný průzkum dopadl u nás. Ptejme se spíš, co vede lidi k tomu, aby si takhle vymýšleli. Podle autorů průzkumu je údajně klíčovým důvodem snaha udělat dojem na potenciálního partnera a zvýšit svou sexuální přitažlivost, potažmo se prezentovat jako inteligentní člověk, ale ono těch příčin bude asi víc. I když můžeme svobodně vyjádřit svůj názor, jsou oblasti, kde se to prostě tak nějak nenosí. Kdo si dovolí říct, že Rushdieho Satanské verše jsou blábol, Pollockův obraz No.5 prachobyčejná mazanice, Bible je k nečtení, Shakespearovy komedie nevtipné, Wagnerova operní tetralogie k neposlouchání, dalajlama nudný a víno nic víc než jen zkvašená šťáva z hroznů? Proč si třeba člověk má připadat jako špatný vlastenec jen proto, že ve sportu nefandí „našim“, kteří s námi ale mají společné pouze to, že se narodili v okruhu 300 kilometrů od nás a mluví stejným jazykem (nebo něčím, co ho připomíná)?
Možná bude problém i v tom, že zdaleka ne všechno je pro všechny, a my si to nějak ne a ne přiznat. Budeme snad lepšími lidmi, když do sebe budeme cpát něco, co nám ani není určeno a co je nad naše chápání, vnímání a síly? Ono to totiž zdaleka nekončí jen u literatury, ale pokračuje to přes hudbu, film, výtvarné umění, politiku, sport a končí třeba až přímo v žaludku, či přesněji řečeno u chuťových pohárků. Tak schválně: jak by asi mezi známými osobnostmi (anebo i lidmi z ulice) dopadla jednoduchá anketa „Jmenujte svého oblíbeného skladatele“? Skoro bych se vsadil, že jen minimum (pokud vůbec někdo) přizná, že žádného oblíbeného skladatele vlastně nemá a že poslouchá úplně jinou muziku. Většinou asi plácnou Smetanu, Mozarta (tomu jsme my Pražané přece rozuměli) nebo Vivaldiho, někdo si možná vzpomene i na někoho dalšího… ale ruku na srdce: kdy jste si něco od nich opravdu poslechli? Zajímalo by mě, kolik lidí v hledišti na koncertech vážné hudby nebo v opeře opravdu miluje a chápe to, co právě poslouchá. Kolik z nich pozná, že to dneska dirigoval ten či onen a že houslista, kterému tak nadšeně tleskají, tam měl dva malé kiksy?
Přiznejme si zkrátka, že vážná hudba není pro všechny. Tím spíš mi jdou na nervy nejrůznější pokusy ji přiblížit masám. Jistě víte, co mám na mysli: začíná to všelijakými cédéčky typu „The Royal Philharmonic Orchestra Plays The Beatles“, pokračuje to podivnými až nejapnými pokusy spojit klasiku s rockem či popem a končí třeba Dvořákovou Rusalkou pitvorně předělanou do muzikálu. A komu jinému než právě konzumentům, nemajícím o vážné hudbě ani páru, jsou určeny nesmyslné teleshoppingové výběry „toho nejlepšího z klasiky“? Stane se snad ze dne na den znalcem někdo, kdo si do přihrádky postaví dvacet krásně zabalených cédéček, jimž zdobí hřbety Brahms, Musorgskij, Chopin nebo Grieg? V ruce jsem to nikdy neměl, ale píše se tam vůbec někde, kdo to nahrál, kdo dirigoval a kdo ve finále bez ladu a skladu vybral?
Vínu a Tibetu rozumí dneska každý
V politice to je podobné. Všimli jste si, kolika lidem dnes najednou leží na srdci osud Tibetu? Míst se stejně pohnutým a většinou ještě horším osudem na světě bylo a je dost a dost. Proč si všichni vybrali zrovna Tibet? Kolik lidí, kteří tibetské vlajky vyvěšují nebo si je někam demonstrativně připichují, by dokázalo najít Tibet na první pokus na slepé mapě? A kolik by jich dokázalo vysvětlit, o co tam jde, aniž by se omezili jen na větu „Číňané tam pošlapávají lidská práva“? Čína území anektovala v roce 1951 a povstání proti čínské nadvládě tam bylo v roce 1959. V témže roce se shodou okolností narodil i jeden český politik, dnes - vedle řady jemu podobných - horlivý bojovník za Tibet. Měl hromadu času se v této věci angažovat už dříve, proč tak činí až dnes? Nepůsobí jeho opožděné hrdinství náhodou trapně?
Podivná je v této souvislosti i jedna další věc: proč se všude tak opatrně našlapuje kolem dalajlamy? Nic proti němu, ale slyšeli nebo četli jste o něm někdy křivého slova - samozřejmě s výjimkou čínských médií? Vždyť jinak se kritizuje všechno a hledají mouchy úplně na každém - papeže a další duchovní vůdce nevyjímaje. Ale dalajlama? Dobráckého usměvavého dědu každý prostě miluje, touží si s ním zameditovat a nechat se osvítit a pečlivě naslouchá jeho přednáškám, třebaže jim zbla nerozumí. To ale nepřizná - podobně jako Britové s těmi knížkami.
Nemá asi význam vyjmenovávat tu další oblasti, kdy předstíráme, že se nám něco líbí nebo že to známe, viděli jsme to, slyšeli nebo četli, abychom se společensky neznemožnili. Ale nedá mi to a u jedné věci se ještě zastavím. Předesílám, že červené víno patří k mým oblíbeným nápojům, ale postřehli jste, co se kolem něj dnes děje? Kolik nám tu najednou vyrostlo expertů na víno? Přitom je to stejné jako s tou vážnou hudbou. Pít ho mohou všichni, chutnat může také skoro všem, ale rozumí mu jen málokdo. Nepochybuji o tom, že správní sommelieři už po prvním doušku poznají, o jakou odrůdu vína jde, v kterém roce a zemi ho sklidili, jak dlouho leželo ve sklepě, pod jakým úhlem dopadaly na vinici sluneční paprsky, že v okolí tří kilometrů od vinice někdo pěstoval rybíz a jahody a že vinařova prateta Mireille špatně viděla na levé oko a ráda vyšívala.
Ale co, proboha, pozná běžný konzument? Bílé od červeného, kyselé od sladkého, dobré od špatného, snad ještě ředěné od neředěného a krabicové od lahvového. Ale kde se najednou vzaly ty zástupy lidí, kteří vínu náramně rozumějí, kupují si drahé značky, zakládají si vlastní vinotéky, dokáží údajně rozeznat francouzská vína od latinskoamerických, jihoafrických, italských, australských či dejme tomu kalifornských, při nákupu pečlivě studují etikety, při ochutnání převalují nápoj v puse jako idioti, mlaskají jazykem o patro a drze tvrdí, že rozeznávají příchuť ostružin, nádech malin, tóny lískových ořechů v lesním medu, vůni lučního kvítí nebo chlebnatý závěr. Mám tohle věřit člověku, který nakupuje v diskontech ty nejsprostší uzeniny a sýry, aniž by spatřoval podstatný rozdíl, nepozná mraženou pizzu od té normální a nevadí mu jíst zmrzlé brambory a zhořklé okurky? Proč zrovna víno, ptám se? Proč jdou rádobyznalci do mdlob, když si z něj někdo dovolí udělat svařák? Právě na nich totiž postavilo beaujolais svou geniální marketingovou strategii. V čem je víno ušlechtilejší než třeba pivo? Napadlo by někoho s našpulenými rty a pohledem moudře upřeným do dáli žvýkat pivo, zkoumat, jestli náhodou loňský ročník nebyl plnější chuti, a hledat na etiketě informace o tom, odkud pochází ječmen a jakou odrůdu chmele použili?
Omluvil jsem se na začátku, sluší se omluvit i na konci. Znovu opakuji, že absolutně nepochybuji o tom, že existují skuteční znalci vína, stejně jako je opravdu hodně těch, kdo četli Joyceova Odyssea, vidí v barvách napatlaných halabala na plátno umění, vydrží se tři a půl hodiny dívat na němou Metropolis a poznají po pár tónech, že Lohengrina diriguje von Karajan. Těm všem se - pokud jsem se jich nějak dotkl - z hloubi duše a naprosto upřímně omlouvám. Hluboce před nimi smekám a jsem stoprocentně na jejich straně, což - doufám - pochopili.
GALERIE
Bedřich Smetana