Minulý týden se mne z ČTK zeptali: „Proč podle Vašeho názoru Hospodářské noviny přistupují ke změně grafiky (obsahu) - je to možné charakterizovat jako nějaký světový trend?“ Odpověděl jsem: „Světovým trendem je šetřit. Jestliže HN nešetří, ale investují do nového designu listu, pak je to - podle mého názoru - hlavně důsledek příchodu nového vlastníka v loňském roce, který se chce prezentovat inovacemi, jež by posunuly HN opět blíže světovému vývoji a standardu grafické úpravy ekonomických listů.“ Na další otázku „Může mít změna takového periodika, jako jsou HN (zaměření na ekonomický sektor, vyšší vzdělání), v tuzemském prostředí dopad na razantní zvýšení nákladu, čtenářů, či inzerce v době ekonomické krize?“ jsem odpověděl: „Nedomnívám se, že lze očekávat 'razantní zvýšení nákladu', úspěchem bude, když se pokles prodaného nákladu zastaví (lidé budou zvědaví, zda nová forma přinese nový obsah). Novy design možná ocení více zadavatelé inzerce.“
Noviny – potenciál neomezených ztrát?
Zpráva ČTK nakonec z mých odpovědí vyzvedla to pozitivní, co jsem ve spojení s novou grafikou HN řekl. Když jsem si však tento týden nové HN prohlédl, neubránil jsem se pocitu zklamání. Nový lay-out ve mně vyvolal pocit větší nepřehlednosti a horší čitelnosti. I když - po pravdě řečeno - to mohou být jen subjektivní pocity stárnoucího člověka, preferujícího stabilitu, řád a jednoduchost, což se nemusí krýt s hodnotami a ergonomikou vnímání mladší generace.
Jestliže se HN inspirovaly některými britskými deníky – a vše nasvědčuje, že vzorem byl hlavně The Guardian – pak by bylo dobré tento vzor dotáhnout do konce, alespoň po formální stránce. Tj. uvítal bych méně dezorientující grafické mnohosti (například v titulcích a infografice) a větší sladění a jednotu stylu. Noviny si však nekupuji kvůli jejich vnější podobě, ale kvůli obsahu. A pokud budu v HN nacházet články a komentáře svých oblíbených autorů (jména před závorku nebudu raději vytýkat, bylo by jich – i přes nedávné ztráty a odchody – stále dost), budu si je i nadále kupovat.
Právě tento týden mne zaujal sloupek Daniela Anýže Americká média ve fázi tvořivé destruce popisující současnou diskusi o tištěných médiích v USA. Anýž zde cituje guru amerických investorů Warrena Buffeta: „Většinu amerických novin bych nekoupil, ať by byla cena jakákoli. Noviny mají potenciál neomezených ztrát.“
Tímto citátem se evidentně neřídil bývalý šéf vydavatelství Economia Miroslav Pavel, majoritní vlastník nově založené společnosti Litmedia, která převzala vydávání týdeníku Literární noviny od občanského sdružení Právo, Solidarita, Informace (PSI) Jana Mládka s blízkými vztahy k Masarykově dělnické akademii a ČSSD. Sdružení PSI převzalo Literárky v únoru, kdy šéfredaktora Jakuba Patočku vystřídal bývalý šéf týdeníku Ekonom Zbyněk Fiala. Podle zpráv z tisku si Literárky na ztrátový provoz půjčovaly také od majitele Regionální televize RTA a serveru Česká média Jaroslava Berky. Nyní do hry vstoupily peníze Miroslava Pavla, který po odchodu z Economie odmítá být rentiérem a přijal místo u pasovského vydavatelství VLP.
Vznikla konfliktní situace, která vyvrcholila tiskovým prohlášením brněnské části redakce Poslední věty Literárních novin a skutečností, že v pondělí Literárky do trafik – alespoň v Praze – nedorazily. Prohlášení hovoří o „nezvládnutém a nekoncepčním vedení nového šéfredaktora Zbyňka Fialy“. Dále informuje o tom, že Miroslav Pavel při jednání s redakcí „nenabídl přijatelné východisko“, a že „Pavel i lidé kolem něj celou svou osobní historií naprosto odporují étosu Literárních novin“, takže „Literární noviny navazující na tradice Literárních novin a Literárních listů z let 1967-1969 a z let 1990-2008 tímto zanikají.“
Odhlédnu-li od ideologizovaného postoje sazeče Miroslava Švejdy, který „odmítl pracovat pro vedení s minulostí v komunistických tajných službách“, někdy bych docela rád věděl, co si Miroslav Pavel od investice do Literárek slibuje. Vždyť dosavadní historie Literárek jenom dokládá Buffetův výrok, že „noviny mají potenciál neomezených ztrát“. Odpověď jsem se snažil nalézt v rozhovoru Radiofóra (14.5.) s reprezentantem PSI Janem Mládkem, bývalým náměstkem ministra financí v Zemanově vládě a ministrem zemědělství v Paroubkově kabinetu. Ten zde uvedl, že „naše sdružení (PSI) si udrží nějaký vliv na strategická rozhodnutí jaksi klíčová“ a „že běžný provoz bude mít na starosti pan Miroslav Pavel“. Obě strany prý sdílejí společné představy o budoucnosti týdeníku, „který zaujme široké spektrum čtenářů, které bych nazval levostředové, levicově-liberální, enviromentální až po křesťanské a sociální čtenáře. A měl by to být také list, který nebude závislý na žádné politické straně včetně ČSSD“. Tolik Jan Mládek.
Na jedné straně jsem schopen pochopit, že vydavatelé by byli rádi, aby zde vzniklo levicově liberální periodikum, které bude alternativou k současnému pravicově naladěnému mainstreamu českých médií. Nechápu však, proč k tomu potřebují značku Literárních novin, s jejíž polistopadovou tradicí se zákonitě musí dostat do rozporu (v této souvislosti Patočkův výrok o „konci Literárních novin“ není nepřípadný). A také proč prostředky, které hodlají nalít do přeměny tohoto časopisu, v němž slovo „literární“ se zřejmě stane anachronismem, raději nevěnují na vytvoření internetového periodika, které by bylo schopno soustředit kvalitní příspěvky a osobnosti podobně, jako to činí v USA Huffington Post.
P.S. Když jsem se zmínil o The Guardian, rád bych připomněl, že právě tento týden zde oslavovali pětadvacáté výročí vzniku rubriky Media Guardian, která vychází jednou týdně. U nás doma většina pokusů zavést v denících pravidelnou mediální rubriku zatím skončila v propadlišti dějin, s výjimkou páteční „byznysové“ stránky v Lidových novinách. Škoda.