Na otázku v titulku jasně odpověděl Sergej Lavrov, osvědčený sovětský diplomat už za Brežněvovy éry a nynější ruský ministr zahraničí. Ve čtvrtek 7. května 2009 při setkání s americkým prezidentem Barackem Obamou řekl doslova: „Tento systém v Evropě ohrožuje strategické zájmy Ruské federace.“ Myslel samozřejmě radar v Česku a protiraketovou základnu v Polsku. Lavrovovi lze jen poděkovat za otevřenost či spíše neomalenost, s jakou vyjádřil názor, nemající jiné věcné opodstatnění než snahu znovu mistrovat střední a východní Evropu, deset let začleněnou do NATO a pět let do EU, znovu určovat co bývalí sovětští vazalové smí a co nesmí, co ruský gosudar dovolí a co ne.
Co ohrožuje strategické zájmy Ruska?
Vezměme ale nejprve továryšče Lavrova za slovo a zeptejme se: jaký je onen ruský strategický zájem, není-li jím ochrana Evropy před raketovým útokem z východu? Logická odpověď je nasnadě: ohrožuje-li evropská protiraketová obrana strategické zájmy Ruské federace, pak to, co tyto zájmy neohrožuje, je jen absolutní evropská bezbrannost proti takovému útoku. Ruský strategický zájem může mít více podob: bereme-li v úvahu, že evropský protiraketový deštník má sloužit především jako ochrana před íránskými raketami dlouhého doletu (včera vyzkoušených už na 2000 km), pak prohlášení Sergeje Lavrova lze vyložit jako spekulaci o možném strategickém spojenectví Ruska a Íránu, případně o „pouhém“ využití íránských raket (a protizápadní nenávisti íránského režimu) za vhodné situace a v ruském geopolitickém zájmu o nové ovládnutí někdejších sovětských satelitů.
Jestliže však ministr Lavrov popírá, že protiraketová obrana na území Česka a Polska má být namířena proti Íránu a naopak tvrdí, že má být zaměřena proti Rusku, pak ruským strategickým zájmem samozřejmě nemůže být nic jiného nežli znemožnění jakékoliv protiraketové ochrany, která by stála v cestě ruským raketám. Ty by podle Lavrovem specifikovaného strategického zájmu měly proletět bez obtíží ke svému cíli, aby tam mohly vykonat své - v zájmu Ruska jistě záslužné - dílo. To je patrně nejautentičtější ruský strategický zájem, přijmeme-li ovšem Lavrovův výklad, že protiraketový deštník má Evropu chránit před Ruskem. Jinými slovy spočívá strategický zájem Ruské federace podle Lavrova v nepřípustnosti adekvátní odpovědi na ruský raketový útok proti libovolnému evropskému státu, o němž Kreml např. prohlásí, že je akutním nebezpečím pro Rusko nebo pro ruské občany žijící v něm. Co také jiného nežli snaha zastrašit či potrestat státy, které si dovolí chránit své obyvatelstvo před raketami z východu, může být strategickým zájmem Ruska, osobujícího si právo kvůli svým občanům vojensky zasahovat na území jiných suverénních států „kdekoliv na světě“ (viz Gruzie).
Jak jinak také lze chápat vyhrožování rozmístěním ruských raket v kaliningradské oblasti a jejich namířením na obranný protiraketový systém v Polsku a Česku? Před čím by tyto ruské rakety Rusko chránily, kdyby zasáhly radar v Česku nebo protiraketový systém v Polsku? Lavrov to neříká, ale tajné to není: Rusko by nechránily nijak, usnadňovaly by však ruské raketové napadení Evropy. Myslí-li ministr Lavrov, premiér Putin či prezident Medveděv tuto paranoidní hrozbu obrannému systému evropských států vážně, co jiného může být ruským strategickým zájmem než vytvoření podmínek pro eliminaci každého účinného odporu proti případné (připravované) agresi?
Třebaže výstavba evropského protiraketového deštníku nyní údajně není z různých důvodů aktuální, ruští vyjednavači v rámci probíhajících jednání o recipročním snížení počtu jaderných hlavic neobyčejně pečují o to, aby se Spojené státy spolu s demontáží určitého počtu hlavic navíc zavázaly protiraketový systém jednou provždy nevybudovat. Zatímco americká strana eventualitu opuštění myšlenky realizace obranného systému váže na součinnost Ruska při odvrácení nebezpečí jaderného útoku z Íránu (což Rusko odmítá), Rusové žádají příslib nerealizace protiraketového deštníku jako prémii ke svému souhlasu se snížením počtu hlavic. Nic nového se nenaučili, nic starého nezapomněli: zase jen klasické vydírání, známé z éry báťušky Stalina. Bezostyšný poker postsovětských stratégů má zakrýt i stagnaci ruské vojenské techniky; ruská armáda od dob studené války nedostala v podstatě téměř žádné nové rakety, letadla ani tanky. Rusové zaostávají i v konvenčních zbraních, aktuálně nebezpeční nejsou ani tak vojensky, jako v manipulaci se surovinovými zdroji a v případné koalici s režimy typu Sýrie, Kuby, Venezuely, nebo účelově podkuřovaného Íránu.
Velkorysý idealista Barack Obama by měl být mimořádně opatrný ve své politice „détente“ a při hodnocení ruských reakcí na americké odzbrojovací návrhy. Omezení počtu jaderných zbraní dvou velmocí nelze s ohledem na vyváženost arzenálů ve vztahu k dalším jaderným zemím realizovat pod určitou bezpečnostní hranici. Na druhé straně je udržování obrovských nukleárních arzenálů neobyčejně nákladné a jejich redukce by uvolnila prostředky na mnohem potřebnější výdaje - zvláště v dnešní světové ekonomické krizi. Nic se však nesmí přehánět, jak učí dnes již vousatý vtip z časů odzbrojovací euforie: „Já ti říkal Leonide, abychom to s tím odzbrojením nepřehnali,“ šeptá Carter Brežněvovi. „Konec procházky a zpátky do cel!“ zahřmí nad nimi čínský bachař.