Tvrzení Jiřího Paroubka, že eurovolby jsou záležitostí až třetího řádu a proto nic nenaznačují pro předpověď výsledků volení důležitějšího, totiž parlamentního, je bajkou o lišce a kyselých hroznech. Stejně tak jako nedávné soudy politiků a politologů, že rezultát voleb do krajů způsobilo třicet korun u lékaře. Tehdy totiž bylo klíčem k rozhodnutí voličů především nabubřelé a velkopanské chování krajských funkcionářů ODS, kteří působili jako kombinace bojarských usurpátorů a zemských škůdců (což často nebývá v rozporu). Tvrzení, že odpovědnost nesla pouze vláda s nešikovně prováděnou reformou ve zdravotnictví, bylo jenom snahou omezit vinu na centrální úroveň. Jakékoliv volby u nás se v poslední době stávají plebiscitem o důvěře a sympatiích k jednotlivým politickým uskupením. Nezáleží na tom, o čem se hlasuje a čím je to zdůvodňováno. Kdyby šlo o hajzlíky na rynku ve Zvonokosech, čeští Bartolomějové Pěšinkové a Eulálie Čubíkové by nepřemýšleli o tom, zda je obecně mravné ukazovat pohlavní orgány na náměstí, ale jakou barvu ty pimpulky a buchtičky vyčůrávají. A také zda odér z řečených klozetů je do modra či do oranžova.
Brutalita politického ringu
Kyvadlo sympatií se právě nyní přehouplo směrem ke značkování v modrém. Ne snad proto, že ptačí předvolební kampaň byla mimořádně vydařená, jak se představitelé ODS holedbají, ale proto, že zpupnost a arogance špiček sociální demokracie překročila v posledním čase práh občanské bolestivosti. Podíl na tom má i pád vlády. Paroubek ho, pravda, tak docela nezavinil, či alespoň v tom nejel sám, ale zůstane mu přišitý už navždy.
Veřejné mínění, zdá se, zpočátku se bude radostně fackovat; jeho postoje stávají se po vzoru stranických žoldnéřů vypjatějšími. Rozhodující stranická seskupení sahají k vyhraněnějším metodám boje, z ideového soupeření se stává nenávistná politická válka a občanstvo se nyní ještě zapojuje do té nedůstojné rvačky. Ať už se podle povahy přidává k právě vítězícímu nebo naopak vrhá se ku pomoci tomu, kdo je bit, je ochotno rvát se za jedinou modrou, oranžovou, rudou spravedlnost. „Píchni ho, řízni ho, pusť mu krev!“ zní heslo všemožných voleb. Diskuse ztratila smysl, držíme se navzájem pod krkem. A Jiří Paroubek je typickým představitelem a mnohdy iniciátorem této hospodské politiky. Pro spravedlnost: ne že by druhá strana bojovala jinak. Stačí shlédnout internetové diskuse: aj, jak si jdou politické fankluby po krku!
Na tento brutální antagonismus doplatí pestrost, plastičnost a malebnost politického obrazu. Malé a menší strany budou z politické putyky postupně vyházeny i s židlemi. Bojiště ovládnou jen těžké váhy. Pepek Vyskoč z horního konce a Pepek Vyskoč z dolního konce. S nimi ještě soudruh z pastoušky, historicky známý tím, že v koutě drmolí to svoje a tváří se jako by nic, ale je vždy přichystaný na svou chvíli, v níž nečekaně urazí ucho od půllitru, trefí nás jím po čuni a v důsledku této přesně mířené krvavé rány se stane starostou. Nebo alespoň obecním drábem.
Možná stoupající brutalita zdejší politické soutěže velkých stran s sebou přináší přece jenom jedno pozitivum: v našem ringu se neuplatňují extrémní strany (snad krom komunistů, kteří ale občas nasazují lidskou tvář). Bojovníky krajních způsobů rvaček zaměstnávají totiž partaje v dresech demokratů. V této souvislosti ovšem: vyostřenost a polarizace česko-moravsko-slezské současné politiky může časem způsobit situaci, v níž bude ODS věčně jenom ta dobíhající. Je lichá radost pana Zahradila, že odpadávají menší subjekty středového a pravicového zaměření a napravo zůstává a ční jenom jeho barva modrá, triumfující. Vyznavači pouličních bitek v rudých šatečkách splynou s oranžádami a pro ODS bude vymalováno. Ta se nebude mít s kým spojit. Marně bude volat o pomoc k obecenstvu, které časem bojování omrzí, začne opouštět lokál a ještě tak nejvýš se podívá oknem, co se tam uvnitř děje, jaký se komu zdařil chvat, z koho kolik cáká krve, ale z většiny rozejde se do svých domovů, v nichž se pevně zabední, aby věci veřejné nemohly dovnitř.
Vcelku lze říci, že v těchto posledních volbách modrý borec obratně ucukl před ukousnutím ucha a bolestivě zatlačil oranžovému zápasníkovi oko do lebky. Nicméně růže chystá trny, které ptáčkovi vbrzku zapíchne pod ocásek. Rudý se chystá trefit jakkoliv kdykoliv kohokoliv. Ostatní již jenom zelenají ve tváři, sbírají vyražené zuby a chrání si ledviny, aby je na zemi někdo nedokopal. A na černého, který se kasá, jak pěkně a spravedlivě po svém bude dělat rozhodčího, nakonec zbude, aby tomu všemu včetně sebe dal poslední pomazání.