Kardinálův přešlap?

Hlava českých katolíků, kardinál Miloslav Vlk, se vmísil do předvolební kampaně způsobem, který vyvolal ostré reakce levice. 48 hodin před otevřením volebních místností uvedl na svém webu vlastní názor, koho volit či nevolit do Evropského parlamentu. Názor, jenž byl podle šéfa ČSSD Jiřího Paroubka "bezprecedentní a neslučující se s posláním církve". Názor, který prý byl motivován "majetkovými zájmy církve". Ve stejném duchu se do kardinálovy psychiky vlomil ve víkendovém Právu komentátor Jiří Hanák, řka "zabili jste nám, socani, restituce, tady máte oplatek"!

Mlží ovšem oba Jiří, pokud za důvod Vlkova doporučení označují pomstu za zmařené vypořádání církevního majetku. A není se jim co divit, neboť pravý důvod jednoduše neuznávají. Miloslav Vlk na webu uvedl: „V poslední době se řada stran a politiků v našem veřejném životě při bourání vlády a při dalších příležitostech projevila zcela nezodpovědně. Takové politiky nelze do Evropského parlamentu volit“. Ti, kdo stáli za pádem vlády, tímto Vlkovým vyjádřením pochopitelně nemohou být nadšeni. Kardinál však jen reflektoval onu skutečnost, že v nejexponovanější chvíli našeho předsednictví EU komunisté a sociální demokraté, spolu se čtveřicí zhrzených či dezorientovaných poslanců ODS a SZ, zcela nesmyslně zdiskreditovali českou politiku před celou Evropou.

A navázal-li kardinál slovy „je třeba hledat mezi kandidáty takové, kteří jsou zárukou, že budou zastávat duchovní a křesťanské hodnoty“, pak jako církevní představitel legitimně vyjádřil duchovní přesah politiky a připomněl, že jediná strana, která v prekérní chvíli nezklamala a byla proti vyslovení nedůvěry vládě, byla KDU-ČSL.

Pokud tedy byl předmětem rozčilení pánů Paroubka, Hanáka a dalších fakt, že si církevní hodnostář dovolil dát průchod svému přesvědčení (nejen jako duchovní osoba, ale také jako občan), pak to nesvědčí o jejich chápání demokracie jako prostoru svobodné výměny názorů a náboženské svobody. Logické bylo, že kardinál při příležitosti voleb do EP doporučil preferovat ty politické subjekty, které se při důležitých rozhodováních ve vztahu k EU zachovaly odpovědně. Naopak nelogické byly pokusy kardinálových kritiků spojovat volby do evropské instituce s ryze domácí politikou, dá-li se tak nazvat úporná snaha některých stran o nevrácení majetku církví.

Pozoruhodný v této souvislosti byl i na první straně téhož výtisku Práva nepodepsaný článek s palcovým titulkem „Církvi miliony z kasin nesmrdí“. Anonymní autor zde rozvádí notoricky známou zákonnou povinnost poskytování příspěvků ze zisků kasin na veřejně prospěšné účely prostřednictvím Nadačního fondu Naděje třetího tisíciletí. Samo o sobě to není nic zvláštního, protože od r. 1999 tyto příspěvky přijal bezpočet organizací a projektů. Mezi nimi namátkou Magistrát hlavního města Prahy, Klub přátel dětí DD 97, Marhoulův film Tobruk, Městský úřad Kladno, Ústav sociální péče o mládež v Psárech, Festival United Island of Prague a stovky jiných. Právo se ovšem zaměřilo pouze na to, že mezi příjemci byl i Nadační fond kardinála Vlka. Zvláště Právo zřejmě popudilo, že v letech 2006-2007 bylo 4,5 milionu korun z těchto peněz použito na dofinancování výstavby Komunitního centra Matky Terezy na Jižním městě. I když tu křesťanské centrum výrazně oživilo kulturní život a sídlišti neobyčejně architektonicky prospělo, Právu se jistě zdálo, že tato více než stotisícová bývalá nocležna reálného socialismu měla být křesťanských vlivů uchráněna, aby mohla nostalgicky želet starých časů.

A o tom je i celé to horlení proti kardinálu Vlkovi. Právo samozřejmě nevyznává křesťanský, ale ateistický a materialistický světový názor. Za doporučení nevolit takto orientované strany muselo panu kardinálovi uštědřit onen Hanákův „oplatek“. V kauze příspěvků ze zisků z kasin si proto vzalo na paškál jen katolíky. Postavilo proti sobě názory církevních činitelů a politiků KDU-ČSL (hazardní hry svorně odsuzujících) a ten smutný fakt, že prostředky, které měly být formou majetkového vypořádání církvi dávno vráceny, musí být přijímány i z povinných příspěvků ze zisku heren. A to jen proto, že právu na nápravu komunistických křivd nebylo stále ještě učiněno zadost.

Je to pikantní i nehorázné: nese-li někdejší Rudé právo pod vedením zasloužilého soudruha šéfredaktora Zdeňka Porybného zkrácený název Právo, mělo by tento ušlechtilý pojem svou činností naplňovat. Na právě uvedených příkladech však je patrné, že spíše dělá vše pro vrácení přídavného jména Rudé na jeho původní místo.

  • Miloslav Vlk autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/825/82411.jpg
  • Jiří Paroubek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/908/90727.jpg
  • Právo autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/902/90182.jpg
  • Jiří Hanák autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/102/10136.jpg