Je správné, že každoročně proběhne tryzna u lidického památníku. Tragédie občanů vesnice nedaleko Kladna vskutku stojí za připomenutí. Oběti mají právo na vzpomínku a je dobře nezapomínat na válečná zvěrstva. Nejen ovšem na oběti, ale i na ty, kteří takové katastrofy způsobili, od Reinharda Heydricha až po K. H. Franka (o Emanuelu Moravcovi nemluvě). První přišel s "prováděcími nařízeními", jak vyhladit české Židy a Romy, druhý byl symbolem brutální pomsty, jejíž součástí bylo i vyhlazení Lidic, třetí pak se stal ztělesněním kolaborace a zrady. Všechno to - utrpení obětí, konečné řešení, bezuzdnost nacistické moci a svinstvo podrazu na celou společnost - spojuje ovšem heroický čin, kterému se stále oficiálně dostává menší pozornosti, než by si zasloužil.
Tragičnost Lidic a hrdinství atentátu
Všichni ti, kdož se chodí poklonit lidickým obětem a odsuzují zločinnost režimu, který způsobil jejich smrt, by měli pokleknout i před statečností. Neboť atentát na vraždícího houslistu Heydricha byl jedním z největších odbojových činů na území států, okupovaných nacisty. A nejen parašutisté, kteří jej vykonali… Jméno Lidice zná v této zemi kde kdo. Kdo ale ví o žižkovské Biskupcově ulici. Žily tu rodiny Moravcova a Zelenky-Hajského. Lidé, kteří se stali též oběťmi heydrichiády. Jejich oběť ovšem následovala po hrdinství. Skrývali výsadkáře, pomáhali při atentátu, věděli, že riskují život, ba nejspíš si byli jistí, že ho ztratí. Stejně jako další, například pravoslavní kněží z kostela sv. Cyrila a Metoděje. Desítky lidí šlo do akce, na jejímž konci téměř nevyhnutelně čekala smrt. Vždyť na ni byli připraveni. Učitel Zelenka-Hajský se synem a Marie Moravcová (které atentátníci říkali důvěrně „máma“) s ní počítali natolik, že při zatýkání spolkli připravený jed. A tak by se daly vyjmenovávat desítky odbojářů, kteří padli při boji za svobodu své země.
Mluvíme o nich málo. Jako by tu přežíval odpudivý duch komunistického režimu, který akci proti tyranovi nazýval občas škodlivou, jindy se tvářil jako by nebyla, někdy přiznával, že byla hrdinským činem, ovšem hledal na ní kdejaké hnidy. Jako by nám více vyhovovalo uctívat zcela nevinné oběti, než se stejně poklonit hrdinům. Kde byli naši nejvyšší papaláši při odhalování pomníku v „Heydrichově zatáčce“, monumentu vzdávajícímu hold vojákům a jejich civilním spolubojovníkům? Snad hraje dokonce roli politikářská a šovinistická snaha připomínat nacistickou, potažmo německou zločinnost a její důsledky stavět nad hrdinství těch, kdož proti ní bojovali. Raději poukazujeme na barbarství nepřítele, než na statečnost svých lidí.
Ano, politujme oběti. Nicméně stejně dramaticky a nahlas připomínejme hrdiny. Na ty první nezapomínejme a souciťme s nimi. Druhé vnímejme jako symbol odvahy a příkladu k následování. Umučeným lidickým snad v tomto smyslu nedlužíme. Těm, kdo statečně a aktivně bojovali proti zlu, dluhujeme až příliš.
V Životě Galileově Bertolda Brechta zazní tento dialog - Andreota: „Nešťastná země, která nemá hrdinů!“ Galileo: „Ne. Nešťastná země je ta, která hrdiny potřebuje!“ Dodejme: „Kdepak. Nešťastná země, jež na své hrdiny zapomíná!“