Pokud Jiří Paroubek věří doopravdy průzkumům veřejného mínění coby slovu Božímu, jak občas naznačuje, musí být nyní velmi nervózní. Nejen kvůli údajnému srovnání kroku preferencí ODS s jeho stranou, ale i pro čísla okolo občanské přízně nové partaji TOP 09. Silná liberální strana by totiž mohla zcela rozhodit současné politické poměry. Zvlášť, když jsme si vědomi, že lidovci jsou v těchto situacích velmi přizpůsobiví, ba tvární. Po zatímní historii velmi vyrovnaných čísel poměru mezi zdejšími partajemi by mohl vzniknout poměrně masivní blok, proti němuž by sociální demokracie musela definitivně nastoupit s otevřenou komunistickou kartou. A zda-li by jí stačila.
Nové koště dobře mete (alespoň zpočátku)
A neříkejme si, že je to vize nepravděpodobná. Českou republikou se toulá značný potenciál voličů, kteří zásadně nechtějí volit jim nepřijatelné partajní molochy ČSSD a ODS, komunisty zcela odmítají a hledají, kde by se volebně uchytili. Byla to ODA, potom Unie svobody, nedávno Zelení, u kterých zaklepali… a pořád nic. Přitom procento těchto neukotvených neklesá. Ba lze předpokládat, že způsob politiky velkých stran tento rezervoár ještě rozšiřuje, nejspíš zejména mezi mladými, hledajícími a shnilotinou znechucenými.
Zkušenost s těmito sezonními stranami je, pravda, ne právě pěkná. Vždy přijdou s přitažlivými hesly, atraktivním programem, sympatickými lidmi, aby rychle propadly do bažiny každodenní politiky, kterou nezvládají. Z proklamací se stávají fráze, programové teze se nedodržují, protože koaliční vztahy to nedovolují, a příjemní politici se proměňují v politikářské prudiče, více méně klony všech těch dosavadních. Přistupují na měnivou hru, kterou popsal přesně Ferdinand Peroutka: „Píše se to sláva, úspěch a pokrok, a zhusta se to čte: neomalené lokty, ziskuchtivost a dobré bydlo.“
Protože ovšem člověk je nepoučitelný, optimistický a ve své podstatě důvěřivý, vždyť v každé slušné duši se chvěje prastaré varování, že nedůvěra je moudrost oslů, ba dokonce závistivců a lidí zlých, čeká mnohý, že tentokrát přitančí na politickou scénu konečně koště, které bude nejen nové, ale i dlouhodobé. Ne nějaká kometa, která zanechá místo světla pouze zablesknutí a vzpomínku na všeobecné nadějné pohnutí. Výše popsaní voliči patřívají mezi důvěřivce, snílky a hráče, kteří doufají, že jednou to již prostě vyjít musí. Po slosování sice říkají, že už té Sportce nebudou cpát peníze do chřtánu, ale před novým tahem zase utíkají s vyplněným tiketem. Dokonce možná sebekriticky veršují tu o štěstí, které jednou musí sednout i na ně.
Pro to všechno může se stát, že TOP 09 uspěje. Ba že uspěje nad očekávání výborně. Byť ve skutečnosti nejde tak docela o nové pometlo, protože se skládá z mnoha součástek politikou už hodně omletých. Ale znáte to: jsou vynálezci, kteří jsou přesvědčeni, že přesunou-li se stará kolečka tam a jiná ještě ojetější zase onam a všechno se pořádně promaže, vznikne výborný strojek. Ba dokonce perpetuum mobile. A upřímně - i kdyby kariéra tohoto sdružení byla krátkodechá, jenom pro to, jak by znervózněla velkopanské uleželé matadorské partaje, stála by za to. Každého, kdo nebere politiku jako krvavou válku, ale dokáže se na ni dívat s nadhledem, oživení v sále potěší. Nebylo by ale moudré činit si velkých nadějí do vzdáleného budoucna. Znovu připomeňme: nikdy to nedopadlo. Nicméně znáte to přihlouplé klišé: nikdy neříkej nikdy…