Pozdvižení vyvolané zprávou o připravovaném zavedení víz pro Čechy na cestě do Kanady je pochopitelné. Jako logický následek rapidního růstu počtu českých Romů žádajících v Kanadě o azyl však bylo možné toto opatření kanadské vlády předvídat. Teď se řeší, co více stimuluje tento exodus - zda neúnosné podmínky k životu Romů v Česku, nebo naopak nadměrně vstřícná nabídka sociálních výhod pro přistěhovalce v Kanadě. Jako obvykle jdeme na to od lesa, přičemž začít bylo třeba (už před mnoha lety) v lese.
Romský kostlivec ve vitríně
Přetřásá se, jak je to s tou svobodou pohybu a jestli na Kanaďany neuvalit jako odvetu alespoň diplomatická víza, když ta turistická podle směrnic EU zavést nemůžeme. Romové a lidskoprávní aktivisté protestují proti vyjádření kanadského ministra pro občanství, imigraci a multikulturalismus Jasona Kenneyho, že „český stát nenese vinu v tom smyslu, že by schvaloval pronásledování Romů“. Podle autorů otevřeného protestního dopisu, mezi nimiž je kromě americké aktivistky Gwendolyn Albert i někdejší vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl a jeho manželka Anna Šabatová, by kanadský ministr „měl mlčet“, jelikož pisatelé považují jeho „paušalizující výroky na adresu celého jednoho etnika za nehorázné“.
Souvislost mezi konstatováním ministra Kenneyho a ostrou reakcí aktivistů je obtížné vystopovat. Ale patrně nějaká existuje, když ji aktivisté nalezli. Ta souvislost zjevně spočívá nikoliv v řečeném, nýbrž v základních postojích obou stran: kanadský ministr se zastal českého státu, když řekl, že neschvaluje pronásledování Romů, kdežto aktivisté jsou přesvědčeni, že tomu tak není. Neboli že český stát pronásledování Romů schvaluje. Není třeba být na straně kanadského ministra ani českého státu, abychom v této věci znali pravdu.
Evidentní pravda je taková, že český stát sice pronásledování Romů neschvaluje, ale na druhé straně nedělá (a v minulosti nedělal) dost, aby podobným nežádoucím jevům předcházel. Tím je myšleno nejen mocenské zamezení pronásledování Romů, ale především odstranění jeho příčin. Mezi nimi je na prvním místě dědictví po minulém režimu v podobě ghett sociálně vyčleněných příslušníků romského etnika. Vyčítá-li se Romům nepřizpůsobivost a malá snaha o asimilaci do většinové společností, je prostředí ghett s nízkou sociální úrovní přímo ideální líhní takových postojů.
Oprávněná je ovšem i obava před masivnějším pronikáním nepřizpůsobivých jedinců do sociálně spolupracující society, ať už jde o nižší možnost předávání vzorců pozitivního jednání nebo přímo o obtěžování okolí nekonformním životním stylem. A na skutečně důslednou politiku přizpůsobování Romů většinové společnosti, včetně jejich rovnoměrnějšího zastoupení v celé aglomeraci (např. jedna romská rodina v jednom domě), státu nezbývají prostředky ani odhodlání. Nemá smysl opakovat, že pokud romská komunita nezmění vztah ke vzdělání svých dětí (více než čtvrtina romských dětí navštěvuje zvláštní školy), nikdy nezíská návyky potřebné k normálnímu uplatnění ve společnosti.
Problém je tedy v tom, že si nepřipouštíme, že ke skutečné změně v mentalitě Romů a pozitivnímu posunu v jejich způsobu života bude muset stát (a tedy daňoví poplatníci) vynaložit opravdu mimořádné prostředky. Veřejnost to nerada slyší, kloní se spíše k jednoduchým receptům nacionalistů, kteří by nejraději vystěhovali všechny Romy. Když se neúnosnost podobných řešení projeví, jako teď v případě Kanady, cítíme se dotčeni, že někdo chce Čechy trestat za něco, za co většinová populace nemůže. Ale to není nepředvídaná krize, žádný kostlivec, jenž by najednou vypadl ze skříně. Spíše kostlivec, kterého chováme ve vitríně, do níž se bojíme podívat.