Svět podle Zdeňka Velíška (147)

Je léto a zase už jste konfrontováni - vy, co žijete ve městech - s českou krajinou trochu víc než během roku, kdy si ji uvědomujete leda jako víkendový doplněk té reality, která vás v ulicích vašeho města obklopuje a enervuje hlukem, proudem automobilů, jejich výfukovými plyny, ječením sanitek a policejních vozů, tempem chodců, červenou na semaforu, napjatými výrazy v obličejích kolemjdoucích, stresovaných a vysávaných životním tempem a "městem" stejně jako vy….

Ať mi prominou ti, co město vidí jako idylu, a na venkově je stresuje ticho, volný prostor a pomalejší čas.

V jiné krajině bychom byli jinými lidmi!

Tuhle větu - nevím čí - rád cituji a bez mučení přiznám, že už jsem ji v minulých komentářích uvedl. Dnes bych ji rád vztáhl ne pouze na českou, ale na evropskou krajinu. Když se u nás v Česku před časem - kolem vstupu ČR do EU - hodně debatovalo o evropanství - co to je, zda to existuje, zda to cítíme - argumentoval jsem ve prospěch „evropanství v nás“ tím, že to, co máme my, obyvatelé Evropy, společné, je krajina. Pochopitelně i na ni se vztahuje - jaksi mimoděk - heslo EU: jednota v rozmanitosti. Rozdíl mezi maďarskou puzstou a kastilskou mesetou člověk pozná na první pohled, ale v obecnějších dimenzích, evropskou krajinu si nikdo nesplete s africkou, latinskoamerickou, asijskou, atd. Přesvědčil mne o tom už kdysi dávno Latinoameričan, který v Ruzyni, hned po přistání, na mě zdálky křičel: Ta vaše krajina, to je zahrada! Nemyslel jen naši, českou krajinu.

Podle mého názoru, ke kterému mi dopomohl ten Latinoameričan, se evropská krajina skutečně liší od krajin jiných zeměpisných šířek svou vysokou obdělaností. Může člověku odjinud navodit dojem útulné zahrady. Na většině její rozlohy utvořil vzhled krajiny člověk. Nebo se na něm aspoň podílel, či podepsal. Do dneška by se dalo říci, že Evropanům je vlastní vysoká péče o krajinu. Vztah evropského člověka k půdě a ke kulturní přírodě patří k nejpevnějším tradicím evropských národů. Existuje - snad to není nadsázka - od nepaměti.

Netýká se to pouze zemědělské půdy, ale i zalesněných ploch. Ty jsou také vesměs výsledkem lidského tvarování krajiny. Tam kde v minulosti došlo ke značnému odlesnění krajiny (třeba Balkán, ale i Francie) je v očích dnešního evropského člověka krajina příliš obnažená. Cítíme i při pouhém průjezdu, „že jí už desítky kilometrů něco chybí“. A pak nás napadne, že je to les.

Kritičtí duchové mezi vámi, čtenáři, už jistě namítají, že evropská krajina je dnes spíš obrazem nepéče evropského člověka o prostory mimo město, ne-li dokonce výsledkem jejich mrzačení, okupování volných ploch skladištními halami a průmyslovými či obchodními zónami; a na druhé straně, že kráse krajiny a pohodě v ní nepřidá ani dnešní zemědělská praxe (malá rozmanitost kultur, velké agro-industriální podniky) ani periodický a sezónní příliv měšťáků do rekreačních zón. Zemědělské praxi musejí citlivost ke krajině někdy přikazovat předpisy EU, a městští rekreanti dokáží změnit atmosféru venkova, sotva přijedou, řevem motorových pil, křovinořezů, motorových sekaček, a teď už také těžkých motocyklů a čtyřkolek, a už odedávna živým automobilovým provozem, jehož se ani na venkově nevzdávají.

(V těchto negativních aspektech vztahu člověka ke krajině bych ale v Evropě dokázal rozeznat rozdíly v chování jednotlivých národních komunit. Jsou dány civilizovaností a stupněm kultury, jimiž se vyznačují jednotlivé země a národy či celé regiony. Nepatříme ke špičce. Neznám sice dobře Skandinávii, ale tu bych asi poblíž špičky viděl. Vztah Skandinávců k přírodě je nejspíš velmi pozitivní. Lépe znám Švýcarsko. Tomu bych asi přiřkl první místo. Péče Švýcarů o krajinu je systematická a teprve když člověk vidí, v čem všem spočívá a jaké má výsledky, pochopí, že i v této zemi vděčí krajina za svou vynikající pověst do značné míry vlídné a důsledné lidské pozornosti.

Spojité nádoby

Stále ještě platí, že nejvýznamnějším faktorem lidské práce na utváření krajiny je zemědělství; jak jeho rostlinná výroba, tak chov skotu. Ať mi odpustí ten, kdo pozná, že se teď opakuji, ale nejlépe tuhle pravdu ilustruje výrok švýcarského vysokohorského chovatele dobytka, ke kterému jsem dal podnět svým laickým podivem nad tím, že se mu vyplatí pást krávy v takové nadmořské výšce: „Nejde o rentabilitu. Když já a ostatní chovatelé nebudeme tady na hřebeni pást krávy, déšť splaví zem ze svahů, odplaví cesty, zbude holá skála, vesnice v údolí ztratí smysl, ubude lidí, odejde lékař, rodiny s dětmi tu bez lékaře nebudou, zavře se škola, pak pošta, zruší se autobus, všechno zpustne, nebude se udržovat silnice, nepřijedou turisté. Tohle ví úřady kantonu i celé Helvetské konfederace. A tak alpské chovatele dotují. 80 % mého příjmu je dotace, 20% výdělek.“

A tady jsme u jádra věci. I u nás, tam kde skončí obdělávání půdy, tam, kde skončí farmář a chovatel, tam začnou proudit peníze ze zdrojů, do nichž přispíváme my všichni. To platí všude v Evropě. Jedinou alternativou je devastace krajiny, a tu rozumný stát nedopustí. Krajina představuje jednu z největších hodnot skoro každé evropské země. Ovšem pouze tehdy, pokud je udržovaná. Takže chtějí-li stát a obec obstát před veřejností a ve světové soutěži, pečují o krajinu a budou o ni pečovat i tehdy, nechají-li z vůle drtivé většiny voličů nebo z vlastního nerozumu zkrachovat zemědělství. Ani když to nedokáží zařídit tak, aby krajinu mohl udržovat zemědělec svou (rentabilní!) potravinářskou výrobou (nebo dnes i výrobou průmyslových plodin), nedopustí, aby krajina zcela zpustla. Její údržbu, a obecně záchranu venkova, budou financovat z peněz nás všech, daňových poplatníků nebo jiných veřejných zdrojů. Být pro zánik nerentabilního evropského zemědělství je tak trochu být sám proti sobě. Platí to i pro nás, lidi z měst.

V rámci Evropské unie existuje pro vlády členských států jedna významná úleva: dotace z fondů Společné zemědělské politiky (SZP). Stále větší objem dotací SZP se přesunuje na účely rozvoje venkova, a tedy také na údržbu krajiny. V českých zemích se ovšem akcentuje to, že přidělování dotací z fondů SZP dodnes není „spravedlivé“. Nové členské státy jsou stále ještě znevýhodněny. Je to pravda. Ovšem rozdíl oproti dotacím, na které mají nárok ostatní státy EU, smějí(!) vlády nových členských zemí dorovnat ze svých pokladen. Na vysvětlenou slova „smějí“: prvotním cílem SZP bylo znemožnit vládám členských zemí, aby svými dotacemi vytvořily na společném trhu Unie protekcionistické prostředí pro produkci svých zemědělců. Proto SZP zemědělské dotace z fondů jednotlivých členských států od počátku dodnes vládám v principu zakazuje.

Snad jsem stihl objasnit aspoň rámec společné zemědělské politiky EU a jeden z jejích cílů: ochranu krajiny, záchranu venkova. Ku prospěchu nejen venkova, ale i města. A celého Společenství. Snad se teď budete na krajinu kolem sebe - ať českou či jinou evropskou - ať zanedbanou nebo udržovanou, dívat zainteresovaněji, neřku-li zasvěceněji. Je to naše zásluha, nebo naše vina, že je taková jaká je!

  • Český venkov autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/975/97480.jpg
  • Řepkové pole autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/303/30244.jpg
  • Alpy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/372/37106.jpg
  • Louka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/341/34023.jpg
Vydáno pod