Otevřený dopis americkému prezidentovi Baracku Obamovi, jímž třiadvacet politiků a intelektuálů ze střední a východní Evropy vyjádřilo obavu z rostoucího ruského vlivu a oslabení euroatlantických vazeb, nechal svého adresáta kupodivu klidným. Pouze mluvčí ministerstva zahraničí USA P. J. Crowley v souvislosti s dopisem uvedl, že americká administrativa "usilovně pracuje na nápravě a rozšíření vztahů s Evropou, včetně států střední a východní Evropy". A podle Alexandra Vondry, který dopis do Washingtonu vezl, jej Američané ujistili, že "rozhodně nehodlají podporovat ruskou revizionistickou politiku".
Dopis Obamovi a hádání o Rusko
Apel na Obamu nicméně vyvolal ostré reakce u proruské sociální demokracie i u postsovětských nostalgiků. Dopis prý „izoluje ČR“, míní Lubomír Zaorálek, aspirant ČSSD na ministra zahraničí. Pisatelé mají podle Zaorálka „provinciálně hysterický“ obraz světa, „píší tónem zhrzené milenky“ a z listu „vane zápecnictví“. Jiří Paroubek zase tvrdí, že si autoři „spletli prezidenty, George Bush by je možná pochválil“. Jednoho z českých signatářů, exministra obrany Luboše Dobrovského, který kritizoval Paroubkovu návštěvu u Vladimira Putina, si šéf ČSSD podal zvlášť vybraně: „Vylezl z nějakého politického hrobu a odvažuje se mě kritizovat.“ Ani někteří komentátoři nešli daleko pro slova. Politolog Jiří Pehe v Právu soudí, že „podivný“ dopis Obamovi „nepopisuje ani tak skutečný problém, jako spíše ilustruje politický provincialismus zemí našeho regionu“. Návalu zuřivosti dal průchod v Britských listech výtvarník Štěpán Kotrba, podle něhož obsah dopisu „hraničí se servilitou a vlastizradou“. Jde prý o „zvací dopis“, jako byl ten, jímž 99 zaměstnanců Pragovky v roce 1968 pozvalo sovětskou armádu k potlačení pražského jara. Exprezidentům, včetně našeho Václava Havla, kteří své země před 20 lety vyvedli ze sovětského chomoutu, Kotrba nemůže přijít na jméno. „Poselství dnes už bývalých elit se tváří, jako kdyby bylo poselstvím všech Evropanů. Jako kdyby tito lidé stále ještě hovořili jménem milionů obyvatel nových zemí Evropy. Ale tak tomu není. 99 pragováků roku 2009 hovoří pouze jménem svým,“ píše rudoprávním stylem exkomunista Kotrba, od roku 1995 pro změnu člen ČSSD.
Sám dopis a jeho nevybíravá kritika, která se snesla na hlavy předních osobností z Česka, Slovenska, Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Lotyšska, Litvy a Estonska, mj. sedmi (ex)prezidentů, svědčí o dvou věcech. Za prvé o tom, že nárůst ruského expanzionismu není výmyslem přecitlivělých jedinců, ale reálnou skutečností vnímanou jak zkušenými evropskými politiky, tak kdysi až příliš laskavě pojmenovanými „přáteli starých pořádků“. Samozřejmě prvními negativně, druhými pozitivně. A za druhé, že zatímco odezva na druhé straně Atlantiku je znepokojivě vlažná, čeští rusofilové mobilizují proti každé byť jen zmínce o recidivě ruského expanzionismu. Přitom nejde o nic menšího než o orientaci české veřejnosti mezi dvěma politickými rivaly, z nichž jeden naší zemi nikdy neublížil, zatímco druhý jí stál okovanou botou 40 let na krku. Ve hře jsou Kremlem všestranně podporovaní odpůrci výstavby protiraketového štítu; kde byli se svými protesty proti cizí vojenské přítomnosti v sedmdesátých letech, když na Brdech rostla sovětská vojenská základna? Kdyby se nyní protiradarové propagandě podařilo uspat náš sebezáchovný instinkt, čekala by nás nejen stále hlubší závislost na Moskvě, ale i velmi pravděpodobná vyhlídka na komunistický revanš.
Varovné také je, že mezi signatáři otevřeného dopisu chybí německý zástupce. Lze to vysvětlit či omluvit „zvláštními vztahy“ mezi Německem a Ruskem? Tradiční německo-ruská spřízněnost se datuje již od nástupu anhaltsko-zerbstské princezny Sofie na ruský trůn jako carevny Kateřiny II. v roce 1762. V dubnu 1917 německý generál Ludendorff poskytl garance za bezpečný průjezd V. I. Lenina do Ruska coby „tyfového bacilu“ k rozložení ruské protiněmecké fronty, čímž umožnil i bolševickou revoluci. A třebaže je to málo uvěřitelné, zdá se, že kontinuitu těchto „zvláštních vztahů“ potvrdil i hanebný pakt Ribbentrop-Molotov ze srpna 1939, kterým si Hitler se Stalinem po čtvrté rozdělili Polsko.
Nelze se proto ani divit, že mezi signatáři dopisu Obamovi jsou hned tři polští prezidenti. Prezident Lech Kaczyński se k apelu na Baracka Obamu připojil jako poslední a zároveň připomněl historickou zkušenost, která ukazuje, že „ruské partnery může ke skutečnému dialogu donutit pouze rozhodná a důsledná prezentace vlastního stanoviska“. To ale platí nejen pro americké vyjednavače, nýbrž i pro současnou českou reprezentaci. Ani ta se nemůže schovávat za pragmatismus „reálné politiky“, např. ustupováním surovinovému vydírání, nechce-li kopírovat cestu k neblaze proslulému appeasementu. A nemůže zůstat netečná k obavám z Ruska, nechce-li dávat všanc bezpečnost a stabilitu našeho regionu. Škoda, že není na svém místě vláda, která vzešla z regulérních parlamentních voleb. Ale ta musela padnout třeba právě proto, aby v hádce o Rusko nemohla říci za Českou republiku jasné slovo.
- Lubomír Zaorálek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/825/82467.jpg
- Země signatářů dopisu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/993/99298.jpg
- Molotov, za ním Ribbentrop a Stalin autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/375/37407.jpg