Na právě probíhající pražské výstavě znamenitého českého malíře Jiřího Anderleho můžeme opět zhlédnout některé jeho obrazy založené na mnoha lidských tragédiích vzešlých z první světové války. Ty obrazy jsou založeny na jednotném principu: v jejich dolním koutě je vlepena pohlednicová fotografie mladého páru, kde muž je oblečen v rakousko-uherské polní uniformě a společně se svou ženou se dává zvěčnit, aby si tu pohodu mohli v pozdějších letech připomínat. Leč na velkých plochách nad všemi těmi fotografiemi Anderle ukazuje, jak to ve skutečnosti s takovým párem za první světové války dopadlo. Muž s krvavě rozdrásaným tělem sotva schopný dalšího života a žena zbídačená obecnými rodinnými a válečnými strastmi, která už se také téměř v ničem oné spokojené ženě z původní fotografie nepodobá.
O jednom „kdyby“ české státnosti
Když jsem před lety poprvé viděl tyto poloreálné a polofantazijní obrazy, řekl jsem si, že se každým rokem v těchto svých příspěvcích budu zabývat začátkem a výsledkem první světové války, jejíž vznik málokdo předpokládal. Přiznal se k tomu u nás jak Edvard Beneš, tak Tomáš Garrigue Masaryk. Ten druhý prý ještě při rakousko-uherské mobilizaci na den svaté Anny nevěřil, že k válce vůbec dojde, tím méně, že by na jejím konci měl být zcela samostatný český stát. Každým rokem se dozvídám nová fakta a nové pochybnosti, že Evropě a světu bylo tou válkou v něčem pomoženo a že deset milionů padlých a dvojnásobný počet zraněných vykoupilo lidstvu lepší budoucnost. Pravý opak se zdá být pravdou a v předvečer polokulatého 95. výročí této katastrofy mi připadá užitečné připomenout výrok známého amerického politika Pata Buchanana z jeho knihy „Republika, nikoliv impérium“. Autor v ní kategoricky označuje vstup Ameriky do první světové války za omyl, neboť z hlediska této velké zámořské demokracie nebyly v sázce její životní zájmy a kromě toho ani v Evropě nešlo o konflikt podložený nějakou mravní silou. Náš politolog Roman Joch, který Buchananovu knihu recenzoval, její obsah shrnuje do slov, která stojí za obsáhlejší citát: „První světová válka byla fatálním omylem Západu - jakousi jeho sebevraždou, která se neměla nikdy stát; a když už k ní došlo, měla být co nejrychleji ukončena smírem, nikoliv triumfem jedné ze stran. Pokoření Německa versailleským mírem skutečně přispělo k nástupu Hitlera po první vážnější krizi a válečné vyčerpání Ruska skutečně umožnilo nástup bolševiků. Kdyby první světová válka vůbec nezačala - anebo kdyby byla koncem roku 1917 ukončena smírem - je velice pravděpodobné, že Evropa by nezakusila ani nacismus ani komunismus.“
A zde, abych si ulehčil o prázdninách práci, ocituji sám sebe ze závěru komentáře, který jsem napsal přesně před dvěma roky a jehož vývody se mi zdají být stále zajímavé, přestože jde o málo platnou „teorii kdyby“. V tomto případě však to „kdyby“ opravdu viselo několikrát jen na tenkém vlásku a k přemýšlení nás stále opravňuje. Takže cituji: „Nastupuje otázka, zdali první světová válka opravdu vyřešila evropské problémy pouze tím, že porazila zpupný německý militarismus a rozdělila habsburskou monarchii na několik malých, spíše méně než více demokratických států. Novinářské zamyšlení dovoluje dokonce historiografické kacířství a může se zeptat, co by bylo, kdyby…? Ano, kdyby v čele Centrálních mocností v roce 1914 stáli soudnější panovníci a státníci, či kdyby se podařilo uzavřít už už zrající příměří roku 1916? Co by bylo, kdyby Němci svými ponorkovými zásahy nevyprovokovali Američany ke vstupu do války, což možná zachránilo Dohodu od porážky? A co by bylo, kdyby Centrální mocnosti vskutku zvítězily? Ano, zajisté, německý vliv by se byl rozšířil po celé Evropě a po světě a všechny národy by musely vyvinout velkou sílu ke své sebezáchově. Rakousko-Uhersko pod novým a mladším panovníkem, kterého mimochodem teď v našich časech Vatikán blahořečil, by možná nebylo rozděleno a Německo jako vítěz by asi neupadlo do takové bídy, v jaké ho skuteční vítězové zanechali a z níž jediným východiskem byl ať už nacistický nebo komunistický pseudosocialismus. A co Rusko? Zde je otázka, zdali by světová válka skončila před anebo až po odeslání Lenina do Petrohradu a zdali by tam nezůstala vláda carská či vláda Kerenského.“
A k tomu malý „kdyby dodatek“ o tom, co mohlo čekat nás. Celá tato „kdyby - historie“ by tak dala za pravdu sociálně demokratickému vůdci Bohumíru Šmeralovi, který si uchoval svou hlubokou víru ve smysl Rakouska-Uherska nejen po celou válku, ale ještě dávno po roce 1918, i když se tím vystavoval posměchu Čechů jásajících nad svým samostatným státem. Ostatní čeští politici by se patrně snažili využít spíše pročeského než proněmeckého založení císaře Karla a jeho vztahu k Brandýsu nad Labem - tak blízkého Praze s jejími Hradčany, na nichž by se patrně dal konečně korunovat českým králem. To všechno by sice nebylo ani zdaleka tak pěkné, jako byla první republika, ale Karel Čapek, a tím spíše Jaroslav Durych, by mohli volně psát, jako ostatně psali už před tím pod vlivem různých světových proudů, aniž by jejich životy byly poznamenány nástupem nacismu nebo komunismu. Platilo by zde staré dobré rakouské právo a Češi by určitě byli mravnější. Dál moje fantazie nedosahuje.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.