Již poněkolikáté jsme svědky hlasitých reakcí, které se staví proti úmyslu vybudovat v některém z našich měst muslimskou mešitu. Od července je míček /opět/ na straně města Brna. A sotva se objeví nějaká obdobná zpráva, vzedme se vlna vyjádření a protestů. Je skutečně neobvyklé, že by na nějakou novinu během pár dnů napsalo své vyjádření přes 200 korespondentů, jako se stalo v tomto případě. Pravda, o úrovni některých těch reakcích lépe pomlčet, ale samotná spontánnost o něčem podstatném vypovídá. Totiž o mínění naprosté většiny našeho národa, který se jinak moc o duchovní a náboženské otázky nezajímá, ale který dost unisono prohlašuje na adresu muslimů: nechceme vás tady!
Problém jako Brno
Samozřejmě, že bylo povinností i představitelů města a kraje, aby se k tomu vyjádřili. Nepřekvapuje, že především hlasy z KDU-ČSL zdůrazňují, že se jedná o prvek cizí, kulturně, nábožensky i architektonicky. V tom mají jistě pravdu, zvláště když toto 2. islámské centrum v Brně je uvažováno i s minaretem. Přiznávám, že jsem si v představách pokoušel zasadit minaret do české krajiny. Vybavovaly se mi kresby Josefa Lady a jen obtížně jsem si vedle siluety hrusického kostelíku dovedl představit další, vyšší dominantu - minaret. Dlouho se mi to v představách nemohlo poskládat, přestože si na nedostatek fantazie nemohu stěžovat. A když už se to konečně povedlo, řeknu vám, nic moc. Nenadchlo mě to a jen přetěžce bych si na takové panoráma zvykal. Ale asi bych si zvykl - tak jako na Tančící dům a další objekty, které máme, ať chceme nebo nechceme, před očima. „… on /výstřední klobouk/ i tato basilika /kostel nesplňující předpisy dobrého stavitelství/ se vžily, a jejich provinění se stala řádem světa. Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám“, objevuje se v rozkošném Vančurově Rozmarném létu.
Je to již v našich krajích staletý zvyk, že se „ti druzí“ všelijak omezují, třeba právě i ve výstavbě jejich modliteben a kostelů, když to nejde jinak. Po tolerančním patentu Josefa II. 1781 nesměly mít kostely tolerovaných nekatolických církví ani věže, ani zvony, a vchody do těchto objektů z čelní strany /tedy z frekventovaného prostředí/, ale pouze z boční strany, pokud možno nenápadné.
Oprávněně namítají odpůrci výstavby mešit, že existuje velká nerovnováha - že totiž muslimové zde nejsou nějak podstatněji omezováni, zatímco v mnoha muslimských zemích jsou křesťané v daleko těžším postavení, někde i přímo pronásledováni. Jistě by islámským komunitám v naší zemi přineslo výrazně kladné body, kdyby se zasadily mezi svými spoluvěřícími v islámských zemích o nějaké změny v postoji k nemuslimsky věřícím. (Záměrně v této úvaze vynechávám diskuse na témata, co v koránu je, ale co prý muslimové již tak neberou, co nás však také znepokojuje… ).
Je však nutno přiznat, že tyto „boje o mešity“, jak se tomu někdy říká, jsou pouze zástupným problémem. Skrývá se za nimi snaha nedat prostor náboženství, které je vnímáno jako rizikové. Jinak by kolem staveb mešit, a třeba i s minaretem, nebyly takové tahanice. Mohly by stát v Teplicích, Orlové, Praze, Hradci Králové, Černošicích - a v Brně dokonce již druhá… Na těchto místech se totiž o mešitách buď uvažovalo, nebo tam dokonce byla nějaká islámská centra postavena. Většinou je soužití majority a minority na místech, kde islámská centra fungují, celkem bezproblémové. A je opravdu politováníhodné, že došlo v Praze ke zhanobení islámského centra hlavou pro muslimy nečistého zvířete. To jistě není způsob, který by cokoliv řešil, pozitivně už vůbec ne.
Domnívám se, že je i dost významné, jak se u nás uchytila jedna „kachna“ /hoax/ - totiž domnělý projev australského premiéra Kevina Ruuda, který koloval českými emaily s podtitulem „Celý svět potřebuje takového vůdce jakým je Kevin Rudd, ne pomatené evropské pseudo-humanisty, pseudo-ochránce lidských práv a překabátěné komunisty!“ V tomto prohlášení se zdůrazňovalo, že Austrálie, založená na křesťanských základech, si cení svobody - a pokud ti, které Austrálie přijímá, tam nejsou spokojeni nebo by chtěli tuto zemi předělávat, že mají svobodu odejít. A nebo přijmout její principy… Jak jsem uvedl, je to podvrh, který se ovšem může opírat o řadu citátů z úst jiných australských politiků, kteří ovšem nemluvili tak otevřeně a jednoznačně, jako zmíněný dokument, který snad vznikl jako reakce na krvavé události na Bali 2005. Přes svoji nepravdivost však získal velkou čtenost - právě proto, že souzněl s pocity mnoha jiných lidí, kteří mají v Evropě zkušenost, že s islámským vlivem se uspokojivě nevyrovnala ani vstřícná otevřenost /Francie, Německo, Holandsko/, ani daleko zdrženlivější přístup, který lze pozorovat v silně katolických zemích, jakými jsou Itálie a Španělsko. A ještě k tomu oblíbenému podvrhu - přitažlivé pro nás nebývá to, co je pravdivé, ale co vyhovuje našemu názoru!
Již zmíněný „boj o mešity“ je pouhým oťukáváním, které by mohlo předcházet velkému „Střetu civilizací“, jak o něm píše ve své rozsáhlé knize Samuel Huntington. Důvodem odporu většiny české společnosti vůči infiltraci islámu do naší oblasti není netolerance k jiným kulturám, náboženstvím, ani k jiné architektuře. Opakujeme, že u nás je společnost poměrně dost otevřená a vstřícná /možná že ještě výstižnější by bylo: lhostejná/. Ale patrně tuší, ať vědomě či nevědomě, že ve hře nejsou odlišné náboženské představy a rituály, nezvyklé způsoby. Mnohé z toho by nás mohlo snad i obohatit nebo alespoň konfrontovat naší unavenou, zpohodlnělou a konzumní civilizaci s novými podněty. V čem asi tkví největší problém, to je islámský zákon šarija, který totiž není jen pro jednotlivého věřícího, ale který má platit pro celou společnost - a tím se nutně projevuje totalitně. Proto je v islámských státech tak úzce propojeno náboženství s politikou. Příliš si cením bolestně vybojovaného přesvědčení, že v otázkách víry a svědomí nelze nikoho nutit. I proto asi tzv. křesťanské politické strany nejsou v oblibě u všech křesťanů, byť by i souhlasili s jejími cíli, ale nikoliv metodami. Co já považuji podle své perspektivy „pod zorným úhlem věčnosti“ (pověděno s T.G.M.) za správné, to nemohu vnucovat jiným. Neměl bych, i kdybych k tomu měl nástroje.
Nezávidím Brňákům jejich příští rozhodování. Na miskách vah bude naloženo příliš mnoho nejrůznější pro a proti, než aby bylo jednoduché správně rozhodnout. A i když rozhodnou správně, vždycky sklidí kritiku od strany, která neuspěje. Přesto však toto dilema vidím jako okrajové. Mešita ano, nebo ne, to není až tak podstatné. Zásadnějším zůstává další vývoj v celé společnosti. A ten závisí na tom, kolik lidí, ateistů, křesťanů, muslimů, židů a dalších skupin, bude ochotno hájit svobodu vlastního přesvědčení nejen pro sebe, ale i pro ty druhé.