Zatím jsme spíš demytizovali a problematickým postavám Watergate odebírali jejich sporné válečné kříže. Teď konečně starozákonní hrdina, který ohněm a mečem vymítal zlo: soudce John Sirica. (Jako bonus si pak řekneme, že i on byl problematickou postavou; vyznamenání za Watergate mu ale ponecháme.)
Kapitola 20 - A teď vám povím, kolik lidí bude bručet
John Joseph Sirica
19. 3. 1904 – 14. 8. 1992
24. července 1974 vyhrál Sirica hrdelní při u Nejvyššího soudu (Supreme Court of the United States), který vynesl historický výrok ve sporu Sirica versus Nixon: nad zákonem v USA nestojí nikdo, tedy ani prezident.
O co šlo: washingtonský soudce poslal v červenci 1973 prezidentovi příkaz vydat žalobci nahrávky rozhovorů o watergateském spiknutí, jež se vedly v Bílém domě. Dokazovaly, že šest dnů poté, co se jeho lidé vloupali do ústředí demokratů, schválil Nixon plán krytí Watergate. Prezident magnetofonové pásky předat odmítl a svůj odpor opřel o takzvanou výsadu členů exekutivy tajit, co sami uznají za vhodné (viz kapitola 19 Gestapácká mentalita, masakr sobotní noci a kauza Pauza).
A Sirica, místo aby se před Nixonem zlomil v pase, to jako spor o výklad ústavy poslal k Nejvyššímu soudu. Tím padla poslední Nixonova watergateská obranná linie. V beznadějné situaci, pod akutní hrozbou odvolání, partii logicky vzdává a 9. srpna, westernově v pravé poledne, rezignuje. Prezident je odpočítán, rozhodčí zvedá ruku soudci-boxerovi (metafora není samoúčelná – viz níže).
Se Siricou prostě přišel zákon a zavírací hodina: kromě toho, že uspíšil konec nehodného prezidenta, poslal za katr bandu jeho zločinců. Tito Nixonovi pistolníci přitom do té doby, ačkoliv silueta watergateské obludy už zřetelně zakrývala slunce, hráli hru padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina, do níž patřili všichni nositelé kakaové skvrny velikosti mexického šeku (viz kapitola 9 Mexický šek: Přímá linka od lupičů k prezidentovi). Sirica prezidentovým mužům nevěřil, od začátku je měl za darebáky. Svědků se často ptal sám a upozorňoval porotce, že mají zvažovat nejen, co se stalo, ale i proč se to stalo. Měl-li podezření, že to, co se právě dozvídá, je méně než pravda, dával to najevo. Kritici ho napadali, že překračuje hranice, odvolací soud, jenž potvrdil Siricovy rozsudky nad Gordonem Liddym (viz kapitola 14 Veselá kopa, která žádnou korupci nezkazí), ho ale podržel. Sirica svůj ofenzivní postup o několik let později komentoval: „Prostě jsem nehodlal sedět na lavici jako blbeček a nečinně pozorovat přehlídku.“
Než se v roce 1977 dořešilo poslední odvolání v případu Watergate, stalo se ze Siricova jména household name (jméno známé v každé domácnosti), univerzity mu dávaly čestné doktoráty a časopis Time ho na obálce představil jako osobnost roku 1973. Když se to přehnalo, napsal Sirica knihu Na pravou míru: Vloupání, pásky, spiknutí, omilostnění (To Set the Record Straight: The Break-in, the Tapes, the Conspiration, the Pardon, 1979), ve které dal poprvé najevo rozhořčení, že Nixon za svou roli ve Watergate nebyl obžalován.
Profesor právnické fakulty Severozápadní univerzity Jon R. Waltz označil Siricu za „tvrdého, neústupného, vlasteneckého Harryho Trumana na soudcovské lavici“. V recenzi Siricovy knihy ale připustil, že „jsou i tací, kteří by řekli, že soudce John Sirica reprezentuje skoro všechno špatné, co souvisí s výběry a jmenováními federálních soudců v USA“. Napsal, že Siricova nominace do soudcovského úřadu byla odměnou za politické služby republikánům (Sirica i v předmluvě své knihy napsal, že Republikánské straně její přízeň nikdy nezapomněl), že měl jen průměrné vzdělání a jako soudce byl nepečlivý a vznětlivý.
Odkryjte mi mapu a kmotry zločinu, snížím vám trest
Sirica se narodil ve Waterbury (Connecticut) jako syn nemajetných rodičů – italského přistěhovalce a Italoameričanky druhé generace. V roce 1921 dosáhl ve Washingtonu vzdělání, jež podle jeho slov odpovídalo maximálně třem ročníkům střední školy. I tak ale pokračoval na právnické fakultě: nejprve na Univerzitě George Washingtona a pak na Georgetown University. Na žádné nevydržel déle než měsíc, v lednu 1923 se ale na tu druhou vrátil a už tam zůstal. Na studium si vydělával jako boxerský trenér (boxovat se naučil v organizaci YMCA) a instruktor v tělocvičně (tam také potkal lidi, kteří mu pak pomohli s kariérou). Studium dokončil v šestadvacátém, a protože do žádné z největších washingtonských právních firem ho nevzali, začal v malé kanceláři zaměřené na trestní právo.
Prvních třináct případů (těžké zločiny) u soudu prohrál. Jednou ve vzteku udeřil zástupce šéfa policejního oddělení při hádce u státního zástupce. Když se pak jeho někdejší boxerský souputník Leo Rover stal okresním žalobcem ve Washingtonu, nastoupil Sirica do jeho týmu. Když ovšem v roce 1934 demokraté naznačili, že by Rovera mohli vyměnit, Sirica od něj odešel a patnáct let pak strávil hlavně v soukromé praxi, což později popsal jako dobu hladovění – krátce dokonce organizoval boxerské zápasy. V tom sice zkrachoval, spřátelil se ale s bývalým šampiónem těžké váhy Jackem Dempseym, který mu pak v roce 1952 svědčil na svatbě. Sirica byl stále aktivnější v Republikánské straně, řečnil před italoamerickými voliči při prezidentských kampaních. Stal se právním poradcem několika komisí Kongresu a 2. dubna 1957 federálním soudcem. V úřadu získal reputaci soudce přímočarého a nepředvídatelného, novináři mu dali přezdívku John Maximum pro jeho tvrdé rozsudky zpravidla při horní hranici trestní sazby. Ty se také po odvoláních měnily častěji než u jiných soudců.
Když v roce 1972 dorazil k jeho soudu první spis případu Watergate, byl Sirica – senior sboru – hlavním soudcem a případ si vzal sám. Soudu se ovšem nepodařilo dostat se k jádru věci. Sirica nicméně vynesl nad obžalovanými přísné prozatímní rozsudky s možností, že je zmírní těm, kdo začnou spolupracovat s federálními vyšetřovateli. Strategie mu vyšla. Jeden z odsouzených, James McCord, Siricovi napsal, že u prvního soudu svědčili obžalovaní křivě, protože dostali peníze, aby kryli režiséry. V březnu 1973 přečetl Sirica tento dopis v soudní síni a v tu chvíli se začala rozplétat síť, která skandál kryla (jako zlomovou událost připomíná McCordův coming out i vydavatelka deníku The Washington Post v kapitole 21 Vydavatelka ve ždímačce). Vyšlo najevo, že Bílý dům tajně pořizoval nahrávky rozhovorů v Oválné pracovně, a když Sirica vyhrál boj, aby si je on a žalobci mohli poslechnout, komentoval to: „Je to nechutná záležitost. Letité zkušenosti z trestního práva mě neobrnily natolik, abych dokázal bez mrknutí oka poslouchat plánování nízkých politických machinací ze záznamů, jež vznikly v kancelářích Bílého domu.“ Na podzim toho roku předsedal Sirica soudu s řadou Nixonových špičkových spolupracovníků včetně H. R. Haldemana, Johna Ehrlichmana a bývalého ministra spravedlnosti Johna Mitchella, kteří byli odsouzeni 1. ledna 1975. Další bývalí úředníci Bílého domu přiznali vinu už dříve a byli ve vězení. Tresty většině z těch, kdo začali mluvit, Sirica snížil.
V roce 1986 odešel na odpočinek a o šest let později zemřel na zástavu srdce v nemocnici georgetownské univerzity. Zůstala po něm vdova, tři děti a pět vnuků.
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:
