Podle nedávného průzkumu věří programům našich politických stran dvě procenta občanů. Nejspíš jsou to bezbřezí idealisté nebo hlupáci. Spíš to druhé. Důvěřovat nejen programům, ale i slovům českých politiků může jenom nenapravitelné trdlo. Podívejme se třeba na Jiřího Paroubka. Jsem dalek toho kritizovat jej za změnu postoje ze dne na den. Nemýlí se jenom idiot (tedy ve svých očích). Mohl si to opravdu předseda ČSSD s pomocí expertů spočítat, vyhodnotit a pak si říci: “To raději půjdu za pitomce teď, než abych za něj šel v budoucnosti.“ Bylo by to na smeknutí klobouku, kdyby se současně omluvil Zeleným, které den před tím za stejný postoj k rozpuštění Sněmovny zesměšňoval a přirovnával k francouzské královské kurtizáně madame Du Barry, pobíhající po popravišti a prosící kata alespoň ještě o okamžik.
Vážení, vás to ještě baví?
Nicméně nesuďme jenom Paroubka. Podobně se chová celá zdejší politická scéna. Rádi by hráli rytířské představení, ale propadají se do kousků dona Quijota. Nekřivděme ovšem rytíři Smutné postavy, ten všechny své pitomosti konal z čistého srdce. Zdánlivě mentálně deviantní jednání našich zvolenců je ve skutečnosti výsledkem jejich politikářských triků, mnohdy hraničících s křečovitostí hadích mužů a žen, kteří si dají nohu za krk a ne a ne ji dostat zpátky. To je jejich představa politiky. Sečtěte si všechny kousky, které poznamenaly vývoj české politiky v poslední době. A nejhorší je, že tak činí s čelem drzým a s přesvědčením, že občané jim to zbaští. Což tito, bohužel, činí jako vrtohlavé ovce. Hlavním důvodem této občanské ovcovitosti je fanaticky naivní příslušnost ke stádům. Přesvědčení, že to, co můj beran činí, dobře činí, a co ten druhý, od ďábla jest, je zhoubné. To není víra v ideály, které hlásají. Jedná se o vnitřní nedostačivost a nekritičnost každého z nás. Když nevěříme v programy stran, proč se bijeme jako opelichaní lvi za jejich postavení? Proč hájíme trapnosti a ostudy těch svých? Fotbaloví rowdies jsou objektivnější než fankluby jednotlivých stran, zejména těch dvou velkých, a jejich lídrů.
Mění pravidla během hry. Dohadují se tajně v šatnách, jaký bude opozičně smluvní a tajně velkokoaliční výsledek. Přetahují si hráče způsoby odpudivě lanařskými, aby vzápětí sehráli dohodnutý match. Ovšem, že by ostatní týmy byly přesvědčivější v dodržování pravidel, jsme zatím nezaznamenali. Zastával jsem dlouho stanovisko, že nadávat na politiku, na vládu, na prezidenta, na ministry, na sekční šéfy je zpozdilé, slouhovské a malé. Že politická činnost je záležitost složitá a nevděčná. Že kritizovat ji od hospodských stolů je pokleslé. Jenomže co s tím my, lidé, máme dělat, když veškerou veřejnost zdejší politici svojí činností a vlivem právě pouze k těm pivem politým stolům vyhnali? To, že se ještě stále někteří v podobných hádkách přou o to, která ze stran a který politik to dělají lépe, je komické. Vážení, vás to ještě – nejste-li cynicky posměvační – ještě doopravdy baví? Vy máte stále chuť zabývat se věcmi veřejnými? Dívaje se do zrcadla, říkám si: věru, obdivuhodná vytrvalost.