Miloši Zemanovi je právě pětašedesát. Upřímně gratulujeme, přejeme pevné zdraví a poklidné moudré stáří. Hlavně se nepřepínat.
Zemanovi s láskou
Představuji si, co tak asi Zeman celé dny na Vysočině dělá.
Půl desáté ráno a pořád nic. Už je dávno zpátky z konzumu, v síťovce loupáky, vepřovou paštiku a čtyři lahváče. Do oběda by to mohlo stačit. Telefon pořád nezvoní a ani na ICQ (bývalý premiér prý propadl moderním technologiím) se nikdo nehlásí. Prachem zapadává sádrový jelen, dar od přítele Fencla, i roztomilá zmenšenina temelínských věží, pozornost od Mirka Grégra. Zeman smutně žehlí flanelové košile a vyhlíží doručovatelku s důchodem.
Konečně, konečně aparát zvoní. „Josefe, dobrý den. Jak jistě víte, považuji všechny novináře za idioty, zejména proto, že jste mi již týden nezavolal. Nemám samozřejmě nejmenší potřebu dnešní politiku komentovat, neboť jsem z ní dobrovolně odešel, a proto bych pouze stručně konstatoval… (o 45 minut a 3 piva později)… proto jsem si stanovil, jak, Josefe, jistě víte, tři podmínky svého návratu do politiky. Tou první…. (o 15 minut a poslední půllitr později)… jak sám vidíte, tyto zcela jasné podmínky jsem formuloval tak, abych je mohl kdykoliv modifikovat, neboť se do politiky nikdy vrátit nechci. Jsem tady na Vysočině naprosto šťastný, za chvíli odcházím na procházku do místních lesů, kde jsem sehnal již, aniž bych o to jakkoliv usiloval, šestnáct hlasů pro svou kandidaturu v přímé volbě prezidenta, pochopitelně pouze v případě, že budou splněny podmínky, které jsem se vám již snažil, vidím, že marně, vysvětlit. Ano, v půl čtvrté, to budu mít chvíli. Samozřejmě, fotografa s sebou, blbe, proč bych to jinak asi tak dělal?“
Vlastně tomu člověku rozumím. Taky mi je líto, že už se nepíše rok 1997, že už je spousta věcí jednou provždy pryč. Jsou země, jejichž bývalí premiéři přednášejí na univerzitách, smiřují Blízký východ, zakládají bohulibé nadace. U nás si jeden hraje na zbohatlíka v paneláku v Miami a další na spokojeného penzistu kdesi v lesích. Myslím, že si jako dárek k jubileu opravdu zaslouží, abych mu to konečně dopřál. Takže tři, dva, jedna – a mažeme z mobilu teď!