V pátek 25. září, v předvečer příjezdu papeže Benedikta XVI. A tři dny před svatým Václavem, jsem byl v Benešově u Prahy, abych se zúčastnil zahajovacího koncertu už 25. ročníku Podblanického hudebního podzimu. Přiznám se, že tento zážitek na mne zapůsobil více než to, co jsem viděl v televizi, slyšel v rádiu a četl v novinách ve dnech následujících. Mám naq mysli samozřejmě dění kolem papežské návštěvy a oslav takzvaného dne naší státnosti. Jedna z mála věcí, která mě z těch tak bouřlivě aklamovaných událostí s oním benešovským zážitkem spojovala, byla papežem pronesená věta, že kdo si zachová schopnost vidět krásu, nikdy nezestárne.
I pod Blaníkem je Evropa
Budiž řečeno, že právě ta hlavní událost prodlouženého víkendu z konce září byla víc pompa než krása. Jako by se pozapomínalo na to, že křesťanství bylo vždy jedním z hlavních zdrojů umění a pokud umění znamenalo uplatnění vrcholných lidských schopností, pak jsme mohli mluvit právě o něm jako o čisté kráse, která uchovává lidem nejen mládí, ale také smysl pro věci nejušlechtilejší, čímž přirozeně zvyšuje i ušlechtilost jejich myšlení a činů.
A právě kultury a umění se při papežově návštěvě u nás poněkud nedostávalo. V programu bylo sice krásné Dvořákovo Te Deum a v televizi jsme spíše jako doprovodnou hudbu na brněnském letišti slyšeli Janáčkovu Symfoniettu. Ovšem pop-rockové zneužití křesťanských melodií ve staroboleslavském kostele pobouřilo i nábožensky založeného publicistu Michala Semína, který v Lidových novinách dokonce Benediktu XVI. vytkl, že při svém kritickém postoji k úpadku katolické liturgie nedohlédl na to, aby kulturní složka jeho mše v místě smrti svatého Václava nedopadla tak průměrně až podprůměrně.
Zejména však mnozí z nás pociťují vždy zklamání, když jen proto, aby bylo možné chlubit se desetitisícovými davy účastníků mší pod širým nebem, zmizí veškerá krása, která vždy byla a mnohde ještě je vkládána do uměleckého vybavení kostelů a místo toho se na nábožensky nedůstojné plochy, jako je třeba letiště, postaví jakási levná kulisa, připomínající spíše lešení, odkud se pak mše celebruje pro ony desetitisíce až statisíce lidí. Mnozí z nich, jak to podrobně popsaly Hospodářské noviny, šli ke svatému přijímaní, aniž tušili, jak se při tom mají chovat, a přiznávali, že třeba nebyli vůbec pokřtěni. Tím dokazovali, že jim šlo hlavně o podobné show jako při koncertech rockových hvězd, o nichž spisovatel Zdeněk Mahler říká, že mu spíše připomínají jakousi černou mši. Zde nejde jen o opak skutečného náboženství, ale i o určitou otrlost ke kráse, kterou návštěva papeže nedokázala dostatečně korigovat.
Na tomto místě se musím vrátit k onomu pátečnímu koncertu v Benešově. Byla to místními činiteli výborně zorganizovaná slavnost čisté krásy na pódiu a ušlechtilosti v hledišti tamějšího divadla. Návštěvníci bez jediné výjimky – a že takových výjimek vidíme na pražských koncertech nemálo – přišli ve vkusných večerních oblecích a v naprosté ukázněnosti bez tleskání mezi větami jednotlivých skladeb se oddali poslechu hudby 18. století. Celý letošní cyklus je totiž zasvěcen českému skladateli Janu Dismasu Zelenkovi, který se narodil před 330 lety přímo pod Blaníkem – v Louňovicích. Začínalo se tedy jeho dvěma skladbami, ale zbytek koncertu patřil hudbě německé a italské, který vyzařovala jednotný styl tehdejší Evropy a dnešním Čechům jako by symbolicky připomněla, jak přirozeně do této kulturní oblasti patříme. A – rovněž symbolicky – se nám předvedlo, že naším největším vkladem do této společné pokladnice může být český způsob interpretace, který dokáže strhnout nejen nás, ale právě v hudbě a ve výtvarnictví může znamenat přínos i pro celý kontinent, do něhož odjakživa bytostně patříme.
Jestliže tedy jedním z nejvýraznějších rysů papežovy návštěvy prý bylo jeho názorové sblížení s prezidentem české republiky, což sám Václav Klaus vysoce ocenil, pak by bylo nádherné, kdyby to i do hlavy hlavy našeho státu vneslo Benediktovo hluboké přesvědčení o nutné evropské integraci na křesťanském základě, které se od Klausova euroskepticismu výrazně liší. A sám prezident by se měl přijet na některý z dalších konceptů Podblanického podzimu a odčinit tak svou poslední dost provokativní návštěvu přímo na vrcholu Blaníku v den našeho přijetí do Evropské unie roku 2004, kdy dával najevo, že snad prosí o pomoc blanické rytíře ve chvíli, kdy je Čechům nejhůře. Dnes, po pěti letech, by se při návštěvě Podblanicka mohl přesvědčit, jak obyvatelé středočeského venkova manifestují naši odvěkou evropskou kulturní sounáležitost. Nejde však jen o kulturu, ale o celý náš život.