Necelý týden po otřesném útoku na americké vojenské základně v Texasu se příbuzní rozloučili s třinácti oběťmi. Muž, který na své kolegy začal střílet, se mezitím probral z komatu a bude čelit vojenskému soudu. Nidal Malik Hasan je muslim a má arabské jméno. Takové bylo druhé sdělení médií hned po informacích o mrtvých a zraněných. Aneb jak se z masového vraha díky jeho jménu stal během vteřiny a bez důkazů a vyšetřování terorista.
Zabiják nebo terorista?
Toto není obhajoba islámu, a už vůbec ne extremismu a tohoto konkrétního člověka a jeho útoku, jen malé pozastavení nad prací médií a nad nebezpečným zobecňováním. Bylo zajímavé pozorovat, jak se výroky, emoce a soudy během týdne od samotné události v amerických médiích proměňovaly. Když zpráva o útoku proběhla médii, v Americe nastalo zděšení. Tak už Al-Káida pronikla i do americké armády. Vynořily se spekulace o tom, že útok vojenského psychiatra byl plánovanou akcí. Na jeden nebo dva dny toho byli všichni plní – oni ti muslimové jsou přece jen všichni stejní grázlíci. Proč je vůbec do armády bereme, nemáme dost „svých“ lidí? Jak tento nebezpečný muslim utekl agentům FBI a proč jej nezačali už dávno vyšetřovat v souvislosti s kontaktováním podezřelých náboženských fanatiků? V podobném duchu se vyjadřovali dokonce politici.
Po dvou dnech si pak někdo uvědomil, že takto by se nemělo proti muslimům vystupovat (přece jich je v americké armádě oficiálně skoro dva tisíce) a vojenští generálové a bývalí ministři obrany se začali ve zpravodajství předhánět v uklidňování situace. „Nedejme dopustit, aby se strhla vlna kritiky a nedej bože šikanování našich muslimských vojáků v souvislosti s tímto útokem,“ říkali hromadně. Nechme nejdřív případ vyšetřit a spíš se zabývejme tím, kde jsme situaci podcenili a proč jsme tomuto útoku nemohli zabránit – to už znělo celkem rozumně.
Mezitím se objevilo více informací o velkém náboženském zanícení útočníka a FBI oznámila, že major Nidal Malik Hasan na žádnou teroristickou organizaci napojený nebyl. Což vedlo média k několika krokům zpět a k debatám o sobě samých. „Musíme dělat rozdíl mezi muslimem a radikálním islamistou. Zřejmě byl za vším jeho psychický stav,“ začali najednou moderátoři vážit svá slova. Možná k tomu napomohl i projev prezidenta Obamy na zádušní mši, ve kterém záměrně ani jednou nevyslovil slovo muslim. Naopak zdůraznil, že americká armáda stojí na tom, že je složená z lidí různé barvy pleti a různých vyznání. A tak teď noviny a televize pracují s informacemi, že útočník ze základny Fort Hood byl pod velkým psychickým nátlakem, že otevřeně vystupoval proti válkám v Iráku a Afghánistánu, uvažoval o konci kariéry v armádě, protože nechtěl odjet přímo do války. Konečně se ptají: „Proč pak ale takový člověk vůbec do armády vstoupil? A proč si jej nikdo nevšiml a nepracoval s ním?“ Vynoří se ještě spousta otázek, verzí a obvinění.
Média v honu za větší sledovaností a senzačností budou dál zveřejňovat neověřené informace, aby je zanedlouho dementovala. Někdy si neuvědomují svoji sílu, která může určitým lidem – v tomto případě muslimům – dost zkomplikovat život. Což třeba vede k letákům, na které jsem osobně před pár dny narazila v jednom evangelickém kostele. Stálo na nich: „Drazí přátelé, Američané! Snažme se omezit jízdu autem a nákup benzínu. Ropu totiž nakupujeme v muslimských zemích a ony naše peníze používají k tištění Koránu. Zabraňme jim v tom naší společnou snahou.“ Škoda, že jsem tento demagogický výkřik nemohla vyfotit. Objevily se i výhružky a mnoho muslimských organizací, které mimochodem tento čin odsoudily a oznámily, že je absolutně proti zásadám islámu, už v USA požádalo o policejní kontrolu.
Mezitím si Amerika ve středu připomenula všechny oběti a veterány svých válek během tzv. Dne veteránů. Zároveň země napjatě očekává rozhodnutí prezidenta Obamy ohledně plánovaného vyslání dalších jednotek do Afghánistánu. Podle oficiálních informací se rozhoduje mezi dvaceti až čtyřiceti tisíci dalších vojáků. To rozhodně nezní stejně jako prezidentovy předvolební sliby.