Kam mizí Slovensko?

Současný trend je zřejmý. Ze země, která byla ještě před dvaceti lety kusem nás, a my jsme byli kusem jí, se stává obyčejný, neatraktivní soused s lehce podivínskými sklony. Nebo tak aspoň působí. Nechci přitom plakat na hrobě slovenských televizních pondělků; když si dala Bratislava s Prahou pac a pusu, bylo mi pět let. Chtěl bych upozornit především na způsob, jakým je poslední dobou v českých médiích Slovensko reflektováno. Pokud totiž média zpravodajství z evropských zemí obecně podceňují, v případě Slovenska je tato skutečnost ještě markantnější.

Krajina pod Tatrami může poslední dobou na čtenáře působit jako země bezmezně ovládaná populistou Ficem, kde policie strká bomby do zavazadel, zbohatlíci hrají koňské pólo na zamrzlém Štrbském plese, svoboda slova dostává na frak a Maďaři zažívají útlak srovnatelný snad jedině s německými Židy krátce po Hitlerově nástupu k moci. Čím však Slovensko skutečně žije, jaké jsou jeho dlouhodobé kauzy nebo společenské, politické a kulturní fenomény, to se člověk, při vší úctě, z českých médií nedozví ani omylem.

Na vině je klipové zpravodajství: tedy zpravodajství stručné a jasné, zároveň však nárazové, postrádající kontext a tím pádem těžko uchopitelné. Tento přístup sice není problémem jen zahraničních rubrik, v jejich případě je ale nejzřetelnější, neboť právě redakce zahraničí musí pojmout největší prostor. Vlastně celý svět.

Aby si svou práci ulehčily, využívají zkratky a při výběru zpráv se zaměřují na již známé skutečnosti. Nové a nové informace tak zapadají do předem utvořené představy. V případě Slovenska v českých médiích se až na výjimky jedná o dvě zastřešující témata, dva základní mustry.

Tím prvním je Robert Fico.

Tím druhým jsou slovensko-maďarské půtky.

A víc ani ťuk.

Kam Slovensko zmizelo?

Ach, ten Fico. Ach, ta maďarská krev

Slovenský premiér nepatří právě k nejoblíbenějším tvářím zahraniční politiky. Je mu vyčítán levicový populismus, členství v KSČ i zášť vůči médiím. Na popularitě u českých novinářů mu nepřidá ani to, že s Jiřím Paroubkem otevřeně deklarují vzájemné přátelství. S podivem se kýve hlavou nad tím, když Fico v rámci formování slovenského národa mluví o velkomoravském knížeti Svatoplukovi jako o slovenském králi. A ani vládní koalice nepůsobí zrovna jako dream team. Vedle skomírajícího Mečiara je tu až fanaticky vykreslený nacionalista Slota ze Slovenské národní strany potírající vše neslovenské. Čímž se dostáváme k druhému tématu českého zpravodajství o Slovensku. K Maďarům.

Právě maďarsko-slovenské rozmíšky a zejména postavení maďarské menšiny na jihu země je nejfrekventovanějším tématem zahraničního zpravodajství ze Slovenska. Naposled to byl vlastenecký zákon a povinný zpěv státní hymny, loni v létě média informovala o jazykovém zákoně, maďarských útocích na slovenskou ambasádu v Budapešti nebo vzteku slovenských politiků z pochodu maďarského prezidenta Sólyoma do Komárna v den výročí sovětské okupace.

Při takovém výběru zpráv není možné říct, že běžný Čech získá prostřednictvím domácích médií přehled o dění na Slovensku. Země působí spíše jako podivínský tatranský pašalík, který je (ve srovnání s Českem) méně dospělý a více nacionalistický, méně demokratický a více proruský, celkově chudší, plný excesů a vůbec nehodný přílišného zájmu pražských redakcí. Ideální způsob, jak v českém publiku vytvořit o Slovácích další stereotyp.

Den, kdy Bratislava elegantně zmizí

Obecně platí, že české hromadné sdělovací prostředky nemají vůli soustavně mapovat dění v jednotlivých evropských státech. V případě Slovenska, země, s níž jsme roky sdíleli vlajku, vládu i měnu, takový přístup překvapuje tím spíš. Vše směřuje k tomu, že řada Čechů začíná krajinu pod Tatrami vnímat na úrovni Maďarska nebo Polska. Takové myšlení značí začátek konce výjimečnosti česko-slovenských vazeb. Svévolně tak promrháváme potenciál kulturní i společenské blízkosti, který zde sedmdesát let společného soužití vytvořilo.

Kdekdo může namítnout, že Češi už nadstandardní vztahy se Slovenskem vlastně nepotřebují. Dobrá. Znalost těchto reálií nám nemusí pomoct. Rozhodně nám ale neuškodí. Média jsou přitom v tuto chvíli jediným reálným prostředkem, jak informace o dění na Slovensku českému publiku zprostředkovat, respektive jak země udržet v oboustranné interakci a slábnoucí vazby neztratit. Nastavený trend je žel bohu přesně opačný.

Slovensko se (snad také dílem nezájmu českého publika?) scvrkává do jedné zavedené škatulky sporů s maďarskou menšinou (neboť přežijí i politický život Roberta Fica). A až ani ty nebudou táhnout? Tak se náš nejbližší soused ve změti zpráv o zemětřeseních na Sumatře a atentátech na Blízkém východě finálně rozpustí. Bratislava prostě jen elegantně zmizí. V tu chvíli navíc zřejmě už vůbec nikoho nenapadne, jaká že to je vlastně škoda. A že Česko v tomto případě přišlo o víc než o pouhé informace.

Já o Slovensko přijít nechci. Dal jsem si proto předsevzetí. Od zítřka budu číst slovenský tisk.

  • Protest proti vlasteneckému zákonu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1491/149033.jpg
  • László Sólyom na mostě mezi Komárnem a Komáromem autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1063/106251.jpg
  • Robert Fico autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1183/118202.jpg
Vydáno pod