Už jste někdy přemýšleli nad tím, co je nejzásadnějším rozdílem mezi Českou republikou a zeměmi západní Evropy, ke kterým často vzhlížíme s posvátnou úctou? Možností je spousta. Někdo by řekl výše platu, míra korupce, počasí a tak dále. Ale ten nejzákladnější rozdíl, se kterým jsme denně konfrontováni a který chtě nechtě mnohdy dokáže vylepšit nebo pokazit naši náladu na celý den, vězí úplně v něčem jiném – v úsměvu prodavačky. Nevěříte?
Rozdíl v úsměvu prodavačky
Když jsme doma
Stává se to snad každý den, i když se samozřejmě najdou i světlé výjimky. Přijdeme do supermarketu, naplníme nákupní vozík, a když jdeme zmožení dlouhým blouděním mezi regály a ještě delší frontou k pokladně konečně zaplatit, uvítá nás naštvaná prodavačka – tedy, alespoň často to tak je. Mnohdy navíc ve špinavém stejnokroji, který dělá tento výjev o to tristnější. Když požádáme o igelitový sáček na právě zakoupenou mraženou zeleninu či měkký tvaroh, prodavačka často zavrčí a hodí po nás celou ruličku. Že by nám sáček utrhla a podala, se stává jen výjimečně.
„No nic,“ povzdechne si v duchu většina z nás. Necháme naštvanou prodavačku namarkovat zbytek nákupu. Když projíždíme kolem kasy s prázdným nákupním košíkem, ve kterém se na dně povalují jen dvě prázdné tašky, jsme nekompromisně prošacováni. Když chceme nákup za dvě stě korun platit kartou, protože nám zrovna došla hotovost nebo jsme peněženku zapomněli doma, prodavačka jen nesnášenlivě odsekne: „No to snad nemyslíte vážně?!“ Jako kdyby ji to zasunutí karty do čtečky a zmáčknutí pár kláves na pokladně stálo poslední zbytek sil.
Když máme za sebou konečně placení, prodavačka nám nedá ani vteřinu, abychom si uklidili náš nákup z odkládacího prostoru za pokladnou, a hned mezi naše zboží „posílá“ nákup dalšího zákazníka. „Ať se třeba poperou,“ čteme jí ve škodolibě se smějících očích.
České prodavačky nám to dávají „sežrat“. České prodavačky většinou neumí anglicky (a kupodivu mnohdy ani česky) a na cizince se dívají s despektem. České prodavačky jsou stále naštvané.
A v cizině
U pokladny nás s úsměvem a slovy Bonjour, Guten Tag nebo Buenos días vítá upravená prodavačka. Místo špinavého erárního trička má na sobě čisté běžné tričko, někdy i halenku. Když nám chce něco říct, zkouší to alespoň lámanou angličtinou. Když se nechytáme, ochotně rukama nohama, jak dlouho je potřeba. S placením kartou nemá problém, i kdyby účet činil jen třeba tři nebo čtyři eura. Nákup dalšího zákazníka mezi ten náš nikdy nenahází, mnohdy ještě pomůže se skládáním zboží do tašky.
Proč to jde v zahraničí a u nás ne? Je to o postoji k životu. Francouzi, Němci, Španělé i mnohé další evropské národy totiž mají radost z každého nového dne. I kdyby jim (zvláště to platí pro jižní národy) vymřela celá rodina, nikdy člověku, byť i příteli nepřiznají, že se mají špatně a netváří se na něj otráveně.
Kdežto v Česku je to jinak. „Ach jo, už zase musím vstávat a do práce,“ začínáme mnohdy den. „Ten soused, ten se má, proč já se nemám taky tak,“ naštveme se, sotva vyjdeme před dům. Jsme otrávení, naštvaní a dáváme to znát všem okolo. Zkusme s tímto neblahým národním rysem alespoň chvíli bojovat.