Osudovost Katyně je zdrcující. Před sedmdesáti lety tam sovětská NKVD vyvraždila značnou část polské elity. Nyní, když snad konečně nástupnický stát SSSR – Rusko – se se vším všudy (po Gorbačovově přiznání v roce 1990) rozhodl vypořádat s tím zločinem, omluvit se za něj a poklonit se mučedníkům, došlo u toho, kdo ví kým, kdo ví čím, prokletého kousku půdy k další tragédii. Nejen polské. Zmar tolika příslušníků polské politické špičky v čele s Lechem Kaczyńským je problémem pro celou Evropu a velmi i pro nás. Otřesené Polsko rozechvívá okolí.
Smutno v Polsku a nejen tam
Chtěj nechtěj (pomineme-li Slováky, symbiózu jiného druhu) jsou nám Poláci ve střední Evropě a přidruženém okolí nejbližší. Jsme spolu spjati podobností řeči, historickými zážitky, krví společně prolitou. Na to lze samozřejmě namítnout, že i krví z bojů vzájemných, že vztahy mnohdy nebyly ideální a jenom v dějinách 20. století bychom mohli jeden druhému mnohé vyčítat. Kupříkladu hraniční spory, řešené střídavě (jak se komu hodilo) na základě národnostních znaků většiny obyvatelstva na daném území či historickými připomínkami jeho vlastnictví. Poláci nám například předhazují železničářskou stávku z roku 1920. Ta ohrozila jejich zásobování v době, kdy bolševická armáda v čele s Tuchačevským stála před Varšavou a hrozilo prý, že se Moskva zmocní značné části Evropy. My zase připomínáme Polákům jejich tlak, který pro Těšínsko vyvinuli na náš opuštěný stát v době Mnichova. Jistě, v obou situacích bude mít druhá strana přehršel protiargumentů. A obě země se mohou cítit zahanbeně, když si připomenou, jak po skončení největšího válečného vraždění, po druhé světové, byly schopny narušit mír a zahájit k údivu všech po sobě palbu kvůli pár kilometrům území, byť strategicky i pocitově významného.
My o Polácích říkáme, že jsou statečnější než my (a myslíme si, že potrhlejší). Poláci o nás, že jsme moudřejší (a myslí si, že podělanější). Chtěj nechtěj jsme si ale skutečně nejbližší. Přes ty všechny sousedské spory (ale mezi kterými sousedy nejsou rozmíšky, zvlášť když je jeden větší než druhý). Máme podobné zážitky se silnějším a drsnějším západním sousedem. Víme, my i Poláci, co čekat od Ruska. Byť v tomto punktu je polský pocit naléhavější, my jsme si sovětské sousedství užili pouze necelých padesát let (a i v té krátké době a přestože jsme se během ní většinou chovali jako oddaní slouhové, se nám dostalo okupace). Možná vzhledem k nedostatku přímého kontaktu s imperialistickou carskou a bolševickou říší jsme byli daleko více rusofilští než Poláci (byť už v obrození kupříkladu Karel Havlíček Borovský před tím varoval).
Nicméně přes všechny spory a rozdíly je česko-polská vzájemnost úzká. (Moraváci, prosím, nechť se neurážejí pro zkracující hlavičku, o Slezanech zvlášť v tomto případě nemluvě, při uznávání všech místních národností bylo by slovo vzniklé jejich vyjmenováním poněkud kostrbaté.) Neváhám říci, že to je obapolnost nejužší. Včetně oné Katyně. Vzdálenost, jež naše důstojníky, kteří odešli z vlasti, aby po roce 1939 bojovali proti Hitlerovu Německu, dělila ve Stalinových rukách od osudu polských, nebyla tak velká. Co se s nimi mohlo v sovětském prostoru stát, záleželo na okamžité situaci nebo rozmaru masově vraždícího paranoika. Jen vzpomeňme osudu mnoha z nich v sovětském gulagu. I my mohli lehce mít svoji Katyň…
Je proto mnoho důvodů, proč bychom měli upřímně sdílet polský smutek nad sobotní Katyní. Vlastně nad oběma Katyněmi. Už jenom pro ten pocit naděje, který jsme upírali k Solidaritě, před časem bojující i za nás. Byť to zní všelijak pateticky, je tomu tak. A v ní byl i Lech Kaczyński. Prý toužil posedět si někdy v obyčejné pražské hospodě, ne z těch načinčaných v historickém centru, někde, jak řekl, v „obyčejnější části“ města. I to je detail česko-polské blízkosti. I proto sdílím nyní naléhavě polský smutek. Protože je také náš.