Generační meze důstojnosti aneb starý blbec byl i mladý blbec

O klipu slečny Issové a pana Mádla, kteří vysvětlují, jak starším a starým vysvětlit, koho mají volit, mi můj téměř celoživotní přítel Tomáš Č. napsal: „Už jsem kousek viděl a zase jsem to vypnul. Ať si to mladý… (vytečkovávám, aby nevznikl pocit, že Tomáš je zhrzený a uražený, což je, pozn. V. K.) udělají mezi sebou, jak chtějí. Hlavně když nepůjdou volit… (vytečkovávám, protože v tuto chvíli nechci být doopravdy fanda nikoho, pozn. V. K.). Ale hlavně to nemělo proniknout prostřednictvím diskusí v TV  k nám gerontům, protože nás to zákonitě nas… (vytečkovávám, protože dodržuji kodex slušných slov a nechci, aby si někdo myslel, že my geronti jsme sprosťáci, pozn. V. K.).“

Už řada mudrců napsala, že tento klip je součástí generační války, která je v dnešním světě velmi vyhrocená. Taky by si mohli autoři uvědomit skutečnost, že selektivní paměť není jenom údělem stařecké demence, ale i mladistvého blbnutí. To je prostě taková lidská vlastnost, brát si z minulosti to lepší. A ostatně také připouštím (vzhledem ke svému věku sebekriticky), že stará (!) lidová moudrost říká: „Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem!“ Dráždil jsem tím kdysi svoji maminku, dneska to často připomínám sám sobě. Nicméně mohl bych sám za sebe zodpovědně prohlásit, že jsem vskutku selektivně ani jinak nezapomněl, jak to bylo s Miladou Horákovou.

Byť ne příliš respektuji občasnou citátománii z tzv. moudrostí Jana Wericha (odhlížeje od připomínek jeho podílu na tvorbě Osvobozeného divadla, ta byla v mnohém inspirující), připomněl bych jeho výrok: „Starý blbec musel být jednou také mladý blbec!“ Mládí či stáří nejsou zásluha. Ani záruka. Mezi mladými jako mezi starými jsou popírači holocaustu stejně jako ti, kdož odmítají fakty doložené sdělení, že Stalin nechával lidi vraždit stejně náruživě jako Hitler. Lze předpokládat, že ti staří byli podobně fanaticky blbí už zamlada. Mladí mají možná šanci, že z toho vyrostou, ale dovolím si pochybovat.

A když jsme u těch mladých…, slyšel jsem pozoruhodnou historku: Šéfové jisté firmy uspořádali vánoční večírek pro mladé, talentované a perspektivní zaměstnance (protože jiné tam nevedou) s účelem dalšího srdečnějšího sepjetí kolektivu. Jako ejakulaci mejdanu na parapet oken pohodili drahé mobily coby dárky s tím, ať se ukáže, kdo bude schopnější a rychlejší při jejich lovu. Firemní panoši se za gaudia vrchnosti po tom parapetu plazili jako idioti. Vskutku nevím, koho ti pitomci budou volit, ale být politikem, na hlas takové mentální a charakterové lůzy bych hrdý nebyl. Možná, že by takovým poddanským šaškům měl nějaký dědeček či babička vysvětlit, že existují meze důstojnosti. Lze si takové podlézavé chlápky představit (a myslím, že odůvodněně), jak někdy v 50. letech podpisují horlivě petici za odsouzení výše uvedené Milady Horákové či jak v období normalizace pilně, poníženě a účinlivě stoupají po křivce svazácké juniorky KSČ vzhůru ke světlým zítřkům krásné kariéry nějakého okresního tajemníka nebo ředitele národního podniku.

Jistě, mladí mají nezadatelné právo se nás ptát, proč jsme se my všichni (pouze s velmi drobnými výjimkami, jichž si, bohužel, ostudně a osudně příliš nevážíme) chovali tak, jak jsme se chovali… Nicméně, ať si nejsou tolik jisti, že by se právě oni chovali jinak. Lépe, čestněji a statečněji. I když bych jim to upřímně přál. Protože moje selektivní stařecká paměť mi neodbytně připomíná, že my jsme si to jako mladí představovali také tak. Jak se vždycky zachováme odvážně, přímo a otevřeně. Už to potom nedopadlo z většiny tak docela. To je nepopiratelná minulost. Teď uvidíme, jak to bude s budoucností.

Vydáno pod