Mohu-li mluvit za sebe, pak musím říct, že Winston Churchill se zapsal do mého života asi více, než tomu bylo u mnoha jiných příslušníků mé generace. Ještě dříve, než vstoupil do historie druhé světové války, přečetl jsem jeho předchozí životopis. Zaujal mě i způsob jeho narození 30. listopadu 1874. Jeho matka ze známé americké rodiny Leoparda Nedoma se v sedmém měsíci těhotenství vydala se svým manželem Randomem Churchillem, vnukem slavného vévody z Marlborough, na ples. Tam, na zámku Blenheim, se u ní dostavily porodní bolesti a ona pak v šatně na naskládaných kožiších porodila budoucího slavného Winstona. Nedivte se, že na mne velmi silně zapůsobilo, když jsem se při jedné své návštěvě Anglie ocitl přesně na onom místě, kde k té události došlo.
Autor jednoho už úplného Churchillova životopisu si dal práci a sepsal, čím vším se pak toto nezvykle narozené dítě stalo. Je to seznam dlouhý, ale zajímavý: voják v Indii, žurnalista na Kubě a v Súdánu, zajatec z burské války proslavený dobrodružným útěkem, poslanec za konzervativní a liberální stranu, muž, který velel královskému námořnictvu a bojoval v zákopech ve Francii, duchovní otec tanku, ministr financí, také ovšem vyučený a odborově organizovaný zedník, pak zase první lord admirality, ministerský předseda, který nekapituloval před vítězícím Hitlerem, ale naopak svým buldočím úsilím přispěl k porážce osy Berlín-Řím-Tokio, muž, který po válce ve Fultonu pozvedl varovný hlas proti expanzi sovětského komunismu, a v neposlední řadě i vynikající spisovatel poctěný Nobelovou cenou za literaturu. Vpravdě dost na jeden lidský život.
Mám-li se vrátit ke svým osobním zážitkům týkajícím se tohoto velkého člověka, stál jsem na místě jeho zrození, ale i na označeném bodu v londýnské katedrále sv. Pavla, kde byl při jeho pohřbu katafalk s jeho rakví. Slyšel jsem za války v originále většinu jeho rozhlasových projevů, zejména ten z 21. června 1941, kdy Hitler napadl Sovětský svaz. Churchill bez váhání řekl, že přes všechny své výhrady k bolševismu stojí v tuto chvíli za Sověty, kteří mu budou ve válce proti Hitlerovi spojencem.
Velkým zážitkem pro mě byla i dvojí návštěva Churchillova letního sídla Chartwell. Je to jen asi třicet kilometrů od Londýna. Budova je postavena ve svahu a z jedné strany připomíná staré venkovské nádraží. Na druhou stranu však musíte sejít asi tři patra, jejichž místnosti jsou vlastně velkým Churchillovým muzeem s pamětihodnostmi z celého jeho života. Okolo té budovy je rozsáhlý park, v němž se zachovala i lavička, na níž Churchill sedával a pozoroval přírodu. V koutku celého objektu je pak malý altánek, kde najdeme palety a štětce, jimiž maloval své docela hezké obrazy. Na židli pocákané barvami leží kus tuhého papíru, na nějž Churchill prý svou vlastní rukou napsal tuto větu: „Až umřu a přijdu do nebe, pak se několik stovek let budu věnovat pouze malířství, abych se dobral podstaty věcí.“
Je to znamenitý důkaz, co i pro tohoto politického génia a muže devatera řemesel znamenala kultura. To se ostatně projevilo i v jeho nadání literárním. A tady ještě jednou jeho hlas z konce onoho triumfálního projevu ze 7. května 1945. Ani špatná výslovnost sykavek nic neubrala tomuto hlasu na podmanivosti a jeho závěrečné zvolání bylo vskutku výrazem velkého vítězství.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
