Latinské Silva capit quale, dat responsum tibi tale jsme se v češtině naučili překládat jako Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Dá se ovšem taky přeložit jako Slova, jež do lesa zalétnou ti, les ozvěnou ti zase vrátí. Několikrát se o tom mohli přesvědčit nejen naši politici, své o téhle pravdě víme všichni, každý z nás se mohl přesvědčit, že to funguje. To, co řeknete, vás pak sice může mrzet a štvát, vzít zpátky vyřčené před někým už ale nelze. A to ani veřejnou omluvou, kterou dokonce několikrát vysmekl nejen svým voličům Mirek Topolánek. Toho jeho verbální i neverbální vyjadřování už několikrát stálo nejedno vysvětlování. Teď ho dokonce postavilo do pozice, kdy je odmítán i těmi nejvěrnějšími a nejbližšími. U některých je to ne snad proto, že by sami byli tak mravní a lepší než on a jeho výroky jim natolik vadily, že by cítili potřebu se od něj distancovat; spíš jim jde o to udržet se ve hře co nejdéle a to můžou jen tehdy, projeví-li na Topolánkovu stranu sdostatek odsudků, což někteří činí měrou vrchovatou.
Čeština před kamerou (104)
Pro Češtinu před kamerou jsou Topolánkova slova o Židech, homosexuálech, premiérovi zajímavá i proto, že byla proslovena opravdu před „kamerou“. Mirek Topolánek se tvářil příjemně, mluvil k věci a celé se mi to zdá, jako že fakt mluvil upřímně, aniž by tušil, co to vyvolá a co všechno to s sebou přinese. Myslím si, že to dokonce ani nemyslel zle. On to prostě myslel tak, jak to řekl, a řekl to tak, jak to cítil. Zkrátka sine ira et studio čili bez hněvu a zaujatosti odpovídal na to, nač byl tázán. Způsob jeho vyjadřování je v tomhle způsobu pochopitelný, mně je navíc i blízký. Nepochopitelné na tom všem pro mě zůstává, proč na ty otázky vůbec odpovídal. Nepochopitelné na tom všem pro mě zůstává, proč s ním nebyl někdo, kdo by ho upozornil na to, že jde o manipulaci? Firma jeho přítele Marka Dalíka se sama traktuje jako firma zabývající se mimo jiné i komunikací, ODS má svoji mediální sekci, ODS má své PR, má svého mluvčího. Proč s ním někdo nešel, když přece všichni vědí, že on to ani tak nemusí myslet, ale způsob, jakým to řekne, a slova, která používá, jsou smrtící. Argument, že snad ví, co říká, že je to dospělej chlap, u Topolánkových výroků pozbývá platnosti: a teď to není myšleno jako odsudek. Já si myslím, že jeho v tu chvíli vůbec nenapadne, že to, co říká, se může obrátit zanedlouho proti němu. V uvolněné atmosféře jen uvolněně reagoval. Když jsem po fakultě nastoupil jako středoškolský učitel, taky jsem měl tendenci tohle dělat, zejména ve třídě, v níž jsem byl třídní. Záhy mě tahle férová upřímnost přešla, ona prostě nelze aplikovat beze zbytku všude tam, kde jsem. Můžeme být kamarádi, to ano, můžeme mít hodně otevřené vztahy, ale celá ta naše komunikace musela začít fungovat na nějaké hierarchizaci vztahů a to se musí projevit především v komunikaci.
V roce 1975 formuloval Paul Griece tzv. maximy kooperačního principu, někdy se jim taky říká maximy komunikační úspěšnosti. Jde o čtyři body: maxima kvality informací, maxima kvantity neboli přiměřenosti informací, maxima relevance (poskytuj jen ty informace, které jsou namístě a nutné) a maxima způsobu (vyjadřuj se přesně, vhodně, uvážlivě). Jde o jednu z nejbanálnějších pouček pragmatiky řečové komunikace. Kolikrát byla porušena v Topolánkově případu? A přitom možná zbytečně. Politika je hra o moc (zde myšleno nejen jako podstatné jméno, ale i příslovce ve významu mnoho). Říká se a ví se, že média mají moc. Ale nejen média. On i jazyk má moc. Ohromnou. Skrze jazyk vyjadřujeme svoje mínění, myšlenky a je to jazyk, který determinuje naše vnímání světa. Nic tak účelného a přímého, co by tak dobře demonstrovalo člověčí schopnosti, lidskou inteligenci než jazyk, zatím nebylo vymyšleno. Jazyk má neuvěřitelnou moc. V případě Mirka Topolánka byl ale jeho „zkázou“. Může si za to sám, to je pravda, selhání těch, kteří se měli podílet na vytváření mediálního obrazu Mirka Topolánka je ale taky víc než zarážející. I přesto si myslím, že ze všech novodobých premiérů byl Topolánek nejzajímavější, vizuálně nejpřijatelnější, a kdyby ho někdo, kdo opravdu rozumí médiím a komunikaci, naučil či mu řekl, že když pes hryže kost i na přítele mívá zlost a že je-li něco zakázáno, pak platí, že zakázáno je i vše, co s tím souvisí, možná k tomu všemu nemuselo dojít.
Myslím si, že tuhle dekapitaci si Mirek Topolánek nezasloužil. Selhali ale i ti, kteří mu měli/mohli pomoct. Mirka Topolánka zničil způsob jeho komunikace. To je zjevné, a co je zjevné, důkaz nepotřebuje. Je fakt, že se Mirek Topolánek omluvil. Jenže. Způsob, kterým to udělal, byl tak nešťastný a komunikačně tak nevhodný, že ani ta omluva nebyla uvěřitelná. Z jeho omluvy byla cítit vědomá ironie a celé to působilo dost teatrálně. Už Cicero ve svém spisu O řečníku říká Ut sementem feceris, ita metes - Jak zaseješ, tak budeš sklízet. Nechci tady teď hrát roli moudré tety Kateřiny z Jirotkova Saturnina, ale ty citáty mi připadají docela stručně trefné.
Problémem nejen politické scény, ale i doby vůbec, je zhrubnutí i deintimizace života. Naprosto se stírá rozdíl mezi veřejným a neveřejným. Respektive, co dnes zůstalo neveřejné? Jazyk na to jen reaguje. Je to jeho základní vlastnost, potřeba i přednost. Umí vyjádřit to, co my vyjádřit potřebujeme a chceme. Bohužel ale ubývá těch, kteří by jazyk uměli používat především veřejně. Nemá kdo je to naučit? Spíš si myslím, že je to často učí ti, kteří by sami pár lekcí potřebovali. Ono totiž založit si komunikační nebo PR agenturu není tak těžké. A džob to je přitom velmi zajímavý, zvláště když se mi podaří uchytit se a stát se vlivným přítelem všech. Teta Kateřina by ale určitě řekla, že Přítel všech ale není přítelem nikoho. A měla by pravdu.
Je to zvláštní, jak ten jazyk a myšlení funguje. Mrzí mě totiž, že to s Emilem Držkatým takhle dopadlo.